Milovaný nepřítel

5. kapitola

Nicole

Naštvaně jsem si to pochodovala po pokoji. Zvažovala jsem všechny své možnosti. Jedna z nich byla ignorace, ale to by mu to prošlo příliš lehce, další byla stěžovat si u jeho otce a říci důvod, proč s ním spolupracovat nechci. Nevím, ale měla jsem pocit, že Andrew je správný muž a jeho syn by si to pěkně odskákal. Ale nebyla jsem práskačka, nikdy... a své problémy jsem si vždycky řešila zcela sama. A pak tu byla poslední možnost, dělat mu celý rok peklo... Ale nerada jsem byla v nepřátelském prostředí.

Ach jo. 

Výsledek byl, že jsem neměla ani páru, jak se zachovat a další řešení mi nenapadlo. Rozhodně se mu nebudu za nic omlouvat, nemám ani za co. Já nejsem ta, co všechno zkazila.

Kdykoliv jsem si vzpomněla na zmínění večer, krev se ve mně vařila. Ale pak jsem si také ještě vzpomněla na všechno ostatní, co tomu předcházelo. Proč to musel všechno podělat? Byla jsem odhodlaná po několika měsících se konečně odreagovat, odpočinout si od práce a opět to nevyšlo. Asi je to znamení a varování v jednom, že tohle není nic pro mě.

Na druhou stranu neměla bych být ráda, že to skončilo, tak jak to nakonec skončilo, ne? Protože kdyby se v závěru nezachoval jako úplný blbec, nechala bych ho, aby si se mnou dělal ten večer naprosto, co chtěl. A teď bych řešila ještě horší a trapnější situaci, to že bych se vyspala se svým novým šéfem, sice by to bylo v době, kdy jsme o sobě pořádně nevěděli, kdo jsme, ale problém by to byl taky slušný.

Takže můžu být nakonec ráda, že to skončilo, tak jak to skončilo... No, nakopat svého nového šéfa do rozkroku taky není zrovna výhra, ale nebylo to nic, co by si nezasloužil.

Nahlas jsem si zanadávala.

Měla jsem ten večer zůstat doma, poučení pro budoucí Nicole: nikdy Elis nevěř!

Jako kdyby snad tušila, že na ní v duchu teď nadávám, začal mi zvonit telefon.

„Tak jak to šlo první den v práci?" vyzvídala.

„Ani mi nemluv," zasyčela jsem.

„Ajaj, tak povídej," pobídla mě.

„Mmm," nesouhlasně jsem zamručela.

„Až tak je to zlé? Mám se za tebou zastavit a vzít sebou velkou pizzu a láhev bílého?" v jejím hlasu bylo znát, že se mnou soucítí.

„Ne to je dobré, vlastně už si chci jít lehnout, zítra potřebuji brzo vstávat. Promluvíme s o tom zítra?" snažila jsem se jí ukecat.

Dneska už jsem fakt nechtěla nic řešit. Jen vypnout svůj přehlcený mozek.

„Dobře, beru tě za slovo, zítra po šesté se u tebe zastavím," a zavěsila mi to, abych nemohla prostestovat.

Hluboce jsem vydechla.

Druhý den ráno jsem si opět udělala svojí ranní rutinu, lehce jsem se nalíčila a vlasy jsem si sepnula do vysokého elegantního culíku, použila jsem pramen vlasů, který jsem obtočila kolem gumičky, aby nebyla vidět. Vzala jsem si na sebe zelené áčkové šaty, které měly dlouhý rukáv a stojáček u krku. Délka byla těsně ke kolenům, takže splňovaly kancelářský dress code. Tentokrát jsem šáhla po černých jehlových podpatcích. Přehodila jsem si přes ramena teplý šedý kabát, pro případ, že by se výrazně přes den ochladilo, což se mohlo klidně stát, protože podzim už byl v plné síle a počasí bylo nevyzpytatelné.

„Slečno Moretti," usmála se na mě recepční. Přišla jsem až k ní.

„Zde je Vaše osobní karta, která slouží i jako klíč do budovy, vstupenka přes turnikety a tak dále," upřesnila mi.