Milovaný nepřítel

9. kapitola

Christopher

„Jdeš pozdě," varoval jsem jí, když vešla do mé kanceláře. Hodinky mi ukazovaly, že má deset minut zpoždění.

Zabrblala si něco pod nos. Znělo to jako dej mi sílu.

Propálila mě svýma zelenýma očima a kdyby mohl pohled spalovat, tak určitě hořím a ona u toho bude s radostí ještě přikládat.

Proti své vůli jsem si jí prohlédl, nebylo to v mé moci. Byl to přirozený instinkt prohlídnout si svého nepřítele. Měla na sobě tmavě zelené šaty a na nohou její klasické jehly. Vlasy měla sepnuté ve vysoko posazeném culíku.

„Musela jsem něco dořešit se svými zaměstnanci," odpověděla mi a sedla si naproti mně.

Sledoval jsem, jak si ladně dala nohu přes nohu a okraj šatů se jí vyhrnul, až jí byla vidět půlka jejího hladkého stehna.

Všimla si, kam jsem se díval a stáhla si šaty zpět.

Nemám na to celý den," řekla.

Zajel jsem si jednou rukou na temeni do vlasů. Potřeboval jsem chvíli, abych všechno promyslel.

„Já nejsem ten, kdo nás do téhle situace dostal, takže když dovolíš, rád bych vyřešil, jak to bude v pátek probíhat," snažil jsem se o klidný hlas.

Hlasitě si odfrkla.

„Myslím, že důvod, proč jsem to udělala už jsme snad probrali. Takže dál prosím. Jo a stále čekám na tvé děkuji, kdyby tě to zajímalo," vyzývavě se pousmála.

„Ještě ti nemám za co děkovat, až to klapne, tak o tom teprve popřemýšlím. Teď k věci. Ve středu odpoledne tě vyzvednu a vezmu k sobě," začal jsem, ale skočila mi do řeči.

„Co? Proč?" pozvedla jedno obočí.

Významně jsem na ní pohlédl.

„Představ si, že pár věcí si nedomyslela. Třeba to, že mám psa a potřebuji, aby si na tebe zvykl. Pokud si budeš v pátek opět hrát na moji... přítelkyni. Nemyslíš, že by tě měl znát a ty jeho? Nebo třeba to až se tě Julia zeptá, kde jsou toalety, měla by si být schopna odpovědět?" nadzvedl jsem na ní obočí.

Zmateně na mě koukala.

„Cože, ty máš psa?... Chudák zvíře," a nesouhlasně kroutila hlavou.

Přimhouřil jsem na ní pohled. Potřeboval jsem, aby pochopila, že provokovat mě v této situaci, není ani trochu dobrý nápad.

„Můžeme pokračovat?" zeptal jsem se podrážděně. V hlavě jsem počítal do deseti, abych se uklidnil.

Nic dalšího neříkala, proto jsem pokračoval.

„To by byla jedna z věcí... Potom musíme probrat tu rodinnou oslavu, na kterou si je do mého domu pozvala," pokračoval jsem.

„Nepozvala jsem je k tobě domu, technicky vzato,... nic jsem neupřesnila," oponovala.

„Fajn, takže navrhuješ, že uspořádáme rodinné grilování u tebe v bytě?" vyčkával jsem, ale nic neříkala, jen našpulila rty.

„To jsem si myslel, takže vzhledem k tomu, že si je pozvala do MÉHO domu na RODINNOU sešlost," slovo mého a rodinnou jsem schválně řekl důrazněji.

Povzdechla si.

„Musíme se domluvit, kdo tam v pátek bude s námi. Navrhuji z toho mé rodiče a tvého strýce s tetou úplně vynechat už takhle stačí, že budu muset pozvat své bratry a do celé situace je zasvětit, jsem si jistý, že si ze mě budou dělat srandu dalších deset let, ne deset, navždy," mrzutě jsem si protřel kořen nosu.