Milovaný nepřítel

13. kapitola

Nicole

Pořád jsme byli v objetí a já jsem byla dokonale zmatená.

Nesnášíme se, nesnášíme se, nesnášíme se. Opakovala jsem si v hlavě pořád dokola.

Jenže tento večer se choval mile a pro mě pak bylo strašně těžké si vzpomenout, proč ho vlastně nesnáším. Dokázali jsme to. Oba. Radost z našeho úspěchu najednou byla společná. Na malý okamžik, jsem si dokázala představit, že nejsme nepřátelé. A ten pocit mě zvláštně zahřál u srdce.

„Nedívej se na mě takhle," špitla jsem a vůbec svůj hlas nepoznávala.

Oči se mu leskly a i přesto, že už se neusmíval, viděla jsem, že je šťastný. A je to jen díky našemu společnému úsilí, které se vyplatilo.

„Nevím, co tím myslíš," a očima sjel na mé rty.

Moc dobře musel vědět o čem mluvím. Tenhle jeho pohled... Byla jsem z něj nervózní.

„Už zase máš ten pohled," na víc jsem se nezmohla. Nedokázala jsem vytvořit jakoukoliv smyslnou větu. Znala jsem tenhle jeho výraz, přesně ten měl před několika týdny v tom klubu, když jsme se viděli poprvé a já ho tak strašně moc chtěla.

„Jaký pohled?" zeptal se stroze, ale oči mu dál plály.

Pokoušel mě.

Přistoupil ke mně ještě blíže a sklonil hlavu. Naše rty dělil už jen kousek. Dýchali jsme společný vzduch. Cítili vzájemný tělesný žár.

Kdykoliv jsme spolu byli takto blízko, nikdy to nedopadlo dobře, ale i přesto všechno, že jsem to věděla, jsem neudělala nic, abych se od něj odtáhla. Byla jsem jako lapená kořist. Můj osobní prostor zcela neexistoval.

Skousl si dolní ret, jako kdyby mě lákal. Sledovala jsem očima jeho ústa. Z jeho tváře vyzařovala jen palčivá náruživost.

Musela jsem to zastavit, než by bylo příliš pozdě.

„Ty víš jaký... A ustup. Tlačíš se na mě," zaprotestovala jsem chabě.

„Ne. Chci mluvit o tom pohledu. Chci, abys mi řekla, co podle tebe má znamenat," naléhal na mě.

Sjela jsem pohledem po jeho tváři, dokonale řezané čelisti, fascinoval mi pulz v prohlubni jeho krku. Tepal rychle a hrozně silně.

Že by mu srdce bušilo stejně divoce jako mně? Možná ze mě byl stejně nervózní, jako já z něho, jen to dokázal lépe maskovat.

„Nevím, co znamená," odpověděla jsem upjatě s chraplavým hlasem, který jsem ani trochu neznala.

Nadzvedl jedno své tmavé obočí a lehce se zasmál, byl to jemný smích, ale bože! Ten zvuk mi z nějakého podivného důvodu vyslal záplavu horka mezi mé nohy.

„Jsi hrozná lhářka, víš to?" zamumlal a stále se nade mnou nakláněl. Sevřel mi dvěma prsty pramen mých dlouhých vlasů a lehce za ně zatahal

Škádlil mě, jako když nějaký kluk ve škole tahá holku za cop, protože se mu vždycky líbila, ale žár v jeho očích nebyl ani trochu klukovský.

Šílela jsem z jeho pohledu, z jeho dotyků, bylo toho na mě moc. Takhle se na mě ještě žádný muž nedíval. Nikdy. Jeho pohled mi naznačoval, jaké všechny špatnosti by se mnou chtěl dělat.

Ale to nešlo. Prostě nešlo.

Slabý hlásek uvnitř mé hlavy protestoval, že by to úplně klidně šlo. Co by na tom bylo špatného přeci?