Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

13

(obr. Lada - bohyně  lásky, míru, života, plodnosti, znovuzrození, obnovy, ochránkyní dětí, žen, manželství, rodičovství a úrody)

„Petře, co to děláš?" znejistím a skryje mě v houští u vody. 

„Chci tě mít jenom pro sebe," uvolní mě a strhne ze mě halenku „já tě miloval jako první, ještě před otcem! Vždyť se stačí na tebe podívat, každý z nás bratrů vidí, jak ho nenávidíš! Jak se k tobě chová! Ale já děsně žárlím! Protože ty jsi moje! Patříš prostě mě! I slovanští bohové stáli při nás, budou i teď! Jenom s tebou se chci toulat nocí i dnem. Přes den jsi touha, v noci ctnost! Moje královna! Miluju tě," vyznává mi lásku, jenomže mě je spíš do pláče. Chci ho ochránit. Mohu jedině tím, že ho sama zradím. Řeknu mu pravdu, že ho mám ráda. Velmi si ho vážím. Ale jako přítele, bratra!

„Ještě má energii novoluní," vezme vodu do dlaní a jemně mě pocáká. Cítím, jak se měním v rusalku a on ve vodníka. Jenže v podobě vodníka se mi Petr vůbec nelíbí. Ztratí lidskou podobu. Vidím vedle sebe muže drsné podoby, vodního démona, který nezná slitování. Petr je však i v jeho druhé podobě něžný, neboť se o to snaží a zmocnil se mě méně dravě než jeho vlastní otec.

Sama jsem byla stále hladová a lačná, potřebovala jsem trochu upustit páru. Magie měsíce mi udávala tok energie. Petr mi držel ruce nad hlavou a bránil mi v protipohybu. Zamilovaně mě líbal. Přejížděl mi smyslně po klíční kosti, k prsu až k pupíku. Zároveň mě svým způsobem děsil.

Jeho vlasy mě šimraly na hrudi, donutil mě si vzpomenout na to, jak se mi kdysi velmi líbil. Nebo pořád líbí? Stále se sama v sobě nevyznám.

Rozhodl za mě.

Rákosí kolem nás šustí a bohyně prvních ranních paprsků, Zora, vstoupila na oblohu. Lada a Jarilo, slovanští bohové lásky a plodnosti, nás sledovali zpovzdálí. Osazenstvo se mi vůbec nelíbilo. Představovali romantickou láskou, opětovanou. Včera Rod, dnes Lada, královna všech bohů. Sakra. Může si někdo znepřátelit během pár hodin samotné bohy vládnoucí úplně nejvyšší mocí?

Ano, já jsem ten expert!

Měla bych být Ladě vděčná, včera stála při mně, nejen že mě uklidnila, ještě mi poslala na zem svou dceru Pizmar. Zoufale jsem zavřela oči, nemohla jsem ji vidět. Vědomí mě tížilo, že Petra nemiluju. Bohyně lásky své ruce naštvaně složila na svou hruď a nechápavě se na mě podívala. Evidentně uměla číst myšlenky nebo pocity z pohledů.

Nemůžu mít Petra ráda, nedovolím mu otevřít celé své srdce!

Když to udělám, bratři mu ublíží!

To nedopustím!

Prosím, pochop mě bohyně Lado!

Ale ona naštvaně odešla, prudce se zvedla a její zlatý královský šat zmizel v dáli. Všechny bílé labutě na hladině rybníka se vznesly a hlasitě odletěly pryč.

To nebylo dobrý.

Sakra.

Voda kolem nás nebyla příliš poklidná, démoni větru v nás probouzeli milostnou touhu. Také nebyli na mé straně. Všichni se proti mně spikli. Petr měl na sobě téměř totožnou podobu jako Porevit, slovanský bůh smyslnosti a vášně. Jeho lidská tvář se změnila i maska vodního démona zmizela. Slovanský bůh se projevil svým známým půvabem: něžnou tváří s jemnými rysy, laskavostí v srdci a ušlechtilými způsoby pravého gentlemana. Věčná mladost, krása a rozmarnost, ale nebylo vše. Chyběl mu kus moudrosti a jasného úsudku. Stejně jako Petrovi. Porevit nás očaroval svou mocí, jeho magie spočívala ve vnímání slastí.