Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

10

(obr. Morana - bohyně zimy, neštěstí, smrti, démonů, temného tajemství)

Když vyjdu do patra, v podkroví najdu malý útulný ale nádherný pokojík. Až se mi zatajil dech. Připomínal mi, kdo jsem. Nad postelí byli krásná nebesa, z látky tak krásně jemné jako vodní pěna, matrace mě bude unášet do víru snů a na nočním stolku mi ležely mušle s perlami. Z jedné strany postele už byla připravená dětská postýlka a na druhé stála skříň, kde byly samé bílé šaty s jednoduchým střihem pro běžné nošení. Dokonce i ty roztrhané byly znovu sešité a vypadaly jako nové.

„Děkuju,"

„Mě neděkuj, donutil jsem kluky, aby ti je vrátili do původního stavu a pak ti je vypral od bláta. Normálně chodíš bosa mokrým blátem?"

„Hledala jsem mamku, i když jsem věděla, že rozhodně při dešti nestojí uprostřed dvorku," vzpomněla jsem si na to, jak mě jeho přítomnost uvábila a nalákal mě pod vodní hladinu.

„To je tvůj pokoj, ten před tím, kterým jsme procházeli byla moje ložnice. Jsi tak trochu upozaděna, pro případ, chci tě chránit. Máš zde vlastní soukromí. Jirka se mi poslední dny nelíbí, ale ani Petr," do pár sekund jsem slyšela z návsi klekání. Pomohl mi svléct z obleku na zkoušku do obyčejnějšího šatu a rychlým krokem jsme se přemístili k rybníku Vítka za vesnicí. Přeběhli jsme louku a houštím proskočili do vody. S prvními kroky do vody, jsem si sama shodila šaty a zcela nahá skočila rovnou šipku. Dnes jsem chtěla mít šaty celé.

Pán noci a tmy, bůh Dij, se tryskem prohnal na svém černém koni, aby proměnil den v noc. Jezdec svým dlouhým černým pláštěm pohlcoval denní světlo. V jeho přítomnosti se zloději a vrahové stávali neviditelné. Byl jejich patronem.

S prvním lokem vody jsem se adaptovala a stala se krásnou štíhlou vílou. Adam mě vzal za ruku a plavala jsem vedle jeho boku. Na nebi se objevila bohyně Večernice, ale měsíc jsem nikde neviděla. Bůh Dažbog se pomalu loučil svými zlatými paprsky nad vrcholky stromů, lom světla pod vodu tvořil překrásnou scenerii. Být rusalku mělo svou výhodu.

Kapři vítali svého vodního pána tím, že vyskakovali na hladinu. Klaněli se mu nejen kachny a kačeři na vodě, ale také vítr ohýbal koruny stromu na hrázi rybníka. Příroda mu vzdávala hold. Bylo to zajímavé pozorovat, jak příroda žije v symbióze s rožmberským vládcem vod.

Adam zpomalil a podíval se na mě. Zřejmě byl zvyklý plavat velmi rychle a já ho zpomalovala. Před námi se objevila malá skromná domácnost vodníka. Uvítal mě ve svém podzámčí, kde se v rybníku Vítka nacházely jen tři ne příliš velké a bohaté komnaty. Z chodby pod hrází jsem viděla do křišťálového paláce. Odtud se ozýval hluk, to bratři se tam proháněli.

Na dně rybníka mě provedl svým malým příbytkem, ukázal mi jejich dvě ložnice a kuchyň, plnou hrníčků a pokliček. Jestli jsem z něčeho byla u vytržení, tak z toho, že si potrpí na krásu a čistotu. Na žádné pokličce se nesmělo válet žádné smítko a nikdo je nesměl rozbít. Každý malovaný keramické hrníček měl svoji vlastní pokličku. Důležité pravidlo, jak mi přísně kladl na srdce, nesmím je pomotat. Zatímco na jedné straně stály příkladně postavené, na druhé byly ještě prázdné.

Dodržovat systém!

Jestliže byl v něčem prudérní, tak v nastoleném režimu, nejmíň třikrát mi opakoval dokola, jak se postarat o duše mrtvých. Každá poklička měla svoji barvu dle pohlaví. K tomu musela mít popisek o datumu smrti. Dle způsobu života i otočené podle hodinových ručiček.

Nikdy je neotvírat!

Za to krutě trestá. Vypráví mi, že přede mnou měl mnoho vodních víl a rusalek, které zde dřív nebo později chtěli zachránit svého milence. Už nikdy se s ním nesetkaly. Oddělil jejich duše, které navěky trpí.