Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

2

(obr. Svatogor - bůh  lesa, stromů, přírody, skal, hor, klidu a pořádku v přírodě, lovu)

Druhý den ráno jsem se probudila do krásného dne. Když jsem otevřela zpátky všechny okna, začal dovnitř domu proudit krásný příjemný vánek. Bohyně jara, Vesna, mi poslala k oknům běláska. Chvilku jsem motýlka pozorovala, než mi zase uletěl. Provedla jsem klasický ranní rituál. Sluníčko se vyhouplo celé nad vršek vesnice a lid se začal probouzet.

Když jsem vypustila slepice na dvorek, zpěv ranních ptáčků utnul hlasitý ostrý křik vesnicí. Vyběhla jsem před chalupu a sledovala vesničany, jak běží k návsi.

Co se tam stalo?

Zvědavost zvítězila.

Konaly se krvavé lázně! Pět mladých kluků leželo roztrháno na kusy a pouze jeden z nich se klepal strachy. Měl nepřítomný pohled a odmítal, abychom mu pomohli. Prorvala jsem se lidmi a dostala se až k té šílené pohromě.

„Chtěli jsme jenom dřevo, na postavení májky, ale oni – oni se na nás vrhli, běželi za námi nadpřirozenou rychlostí, nešlo ji utéct! Pak se na nás vrhli, byli naštvaní, rozzuření! Netuším, kde se vzali, najednou se v lese objevili, že ničíme les. Něco v tom stylu, že každý strom má svého ducha či vílu. Bílý jelen nabral kamaráda na své ostré parohy. Nebýt ranního kokrhání, zabili by i mě!" vezme si obličej do dlaní a rozpláče se šokem.

Bílý jelen, slovanský bůh Svatogor, bůh lesa a stromů nechtěl, aby kradli příliš dřeva. Pomstil se jim.

Kdo může žít v lese? Diví lidé, divoženky, lesní víly, ale i čarodějnice, upíři. Chránili si své přirozené teritorium, nové obydlí.

Sama jsem bytostí, proto jsem se zase vzdálila od zvídavých vesničanů zpět domů. Nebudu na sebe upozorňovat. Raději. Až cestou na zpět jsem si všimla, že před naším domem byla jedna malá rozviklaná májka. Stála nakřivo, pentličky na ní zbyly jenom tři a kytičky na ní téměř také nebyly. Ležely vytrhané pod májkou, protože stonky byly stále v ní zapíchnuté. Ještě voněly. Byly to malé fialky. Na chvilku jsem se zasnila, znám jen jednoho romantika.

Můj milovaný Petr! Stále na mě myslí! Má mě rád! Srdce mi poskočilo a udělalo salto. Dvojité. A dozadu.

A taky znám toho, kdo májku rozbil! Určitě schválně. Jeho nejstarší bratr. Jiří. To je mu totiž podobné! On je prostě –

„To je krásná májka," vyruší mě mamka z myšlenek „snídani máš na stole. Babička v noci upekla čerstvý chléb, nemohla spát. Já také nespala nejlépe, co ty?"

„Vyspala jsem se docela dobře, ale tam u lesa se vraždilo," ukážu tím směrem.

„Slyšely jsme s babičkou k ránu rámus. Divoženky a diví muži je pronásledovali, vzali si příliš dřeva. Jejich chyba," smutně vzdychne. Pomůže mi postavit zpátky májku a upravit ji.

Potom, co jsem snědla míchaná vajíčka s krajícem chleba, vzala do ruky učebnici ekologie, tiše jsem se vytratila z domu. S ní jsem vyběhla ven naboso do lučního kvítí za náš dvorek. Tam jsem si všimla, že občas některé květiny chybí. Zde musela být včera i Gabriela.

Lehla jsem si do trávy a koukala kolem sebe. Jestli chci získat zkoušku z ekologie, musím napsat test a v něm poznat 50 rostlin. Luční kvítí není zas tak těžké, nebo aspoň pro vnučku lékárnice a čarodějnice. Na přírodovědecké fakultě jsem byla šťastná. Po chvíli učení jsem se převalila a jen tak koukala do oblak. Ruce jsem si založila za hlavu a na moji hruď přistála malá červená beruška. Na modré obloze plynulo jen pár mráčků, vypadaly jako malé kousky bílé vaty. To démon vzdušného elementu Větřík pásl oblaka na obloze a přinášel z jihu teplo. Z nich vylétlo letadlo a vystoupilo opět sluníčko, do kterého jsem zamžourala. Oslepilo mě.

V tom jsem se málem vyděsila, rybářův pes si mě našel a začal mi slintat nad hlavou.

„Hafane," oslovila jsem ho a sedla si do tureckého sedu, byl to německý ohař. Udělal na mě své psí oči a já ho podrbala mezi ušima.

„Bene, Bene, kde jsi?" páníček volá svého psa k sobě, ale ten se ode mě nehne „ke mně!"

„Poslechni majitele," pošeptám ji do ucha a jemně plácnu přes zadek „no nekoukej tak na mě a nech mě se učit," pohladím ho a Ben poslechne. Teď mám jeho chlupy mezi prsty i na učebnici. Mobil mě však upozornil, že je téměř poledne a měla bych se vrátit domů na oběd. V té trávě jsem musela i usnout a ztratila pojem o čase. Ani jsem si nevšimla, že jsem snila se zavřenýma očima, až mě to ukolébalo. Leželo se v ní až moc příjemně. Jako v bavlnce.

Když jsem se však zvedla, uviděla jsem v dáli starou paní o holi s malým chlapečkem. Přirozený cit mi velel pomoct chudé žebračce, dát jim kus jídla, pití nebo peníze. Na vesnici si my mladí vyděláváme výpomocí u již starých vesničanů, kteří nepohrdnou posilou. Zvláště pro ovdovělé není hračka vést velké hospodářství, zejména pro ženy. Přesně po dvou minutách mě vyrušil znovu mobil, budík jsem zase odložila.

Ta osoba se stále přibližovala, dokonce rychleji. Jak je možné, že chodí o holi tak rychle? Asi není postižená, když se dokáže takto hýbat. Ještě v tak velkém horku o poledni? Kde jsou všichni, co pracovali na poli kousek ode mě?

Znovu mobil. Tentokrát mi volala maminka, že je oběd.

Polednice! S Poledníčkem!

Kdo jiný!

Ještě chvíli jsem tam stála a sledovala ji. Byla už blíž. Dívala se mým směrem. Její hůl byla pouhá dřevěná větev a nohy svižně střídala v krok. Do obličeje jí vidět ale nebylo, skrývaly jí dlouhé rozcuchané šedé vlasy. Na sobě měla špinavé roztrhané oblečení přešité několika barevnými záplatami. Následoval jí její pomocník Poledníček, malý chlapec bez bot, v bílé vytahané košili, která byla dvakrát větší než on. Zakopával o ni. Měli vypadat chudě a při tom děsivě. Strašit děti, jak si hrají na poli a louce a s nimi zahánět domů pracující vesničany. Babička mi o nich často vyprávěla, ale ještě nikdy jsem je neviděla naživo. Myslela jsem, že neexistují a pouze mě babička strašila, abych byla poslušná. Ohromeně jsem si sledovala, nemožné se stala realitou. Konečně vím, jak vypadá. Svou představu jsem dosud získala jenom z lidových pohádek a balady od Karla Jaromíra Erbena.

„Pojď, pojď!"