Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

11

(obr. Nij - bůh temné magie, vraždění, neštěstí, nemoci, sváru, iluze a klamu)

Když jsem otevřela oči, nikoho jsem neviděla, všude byla jenom litá tma. Nikdo nikde. Temnota. Černota. K tomu všude bylo ticho, děsivé a kruté ticho! Nikoho jsem neslyšela!

Já nevidím! Nevidím! Ne!!!!

Rozbrečela jsem znovu a dala se do velkého pláče.

Chtělo se mi zvracet! Zbavili mě vidění! Nechtělo se mi žít!

Bylo mi hrozně, trapně, poníženě, nemocně.

Stále jsem cítila kořeny stromu, které mě pevně držely a stále nechtěly pustit.

Pak se zvedl jemný větřík a mé oční víčka se díky vzdušnému elementu zavřely. Asi díky bohům, démonům a bytostem vládnoucím vzduchu se do mě dostal vzduch. Neměla jsem ho dostatek. Snad ho i odmítala přijmout strachy. Mě tělo však bylo tak slabé, že ten kyslík jsem přijala. I jako rusalka. Nohy jsem však měla stále namočené ve vodě. Nádech, výdech, potom jsem na čas zadržela dech. Znovu, hluboký nádech a výdech. Voda kolem mě se uklidnila a já s ní. Synchronizovala se s vodním živlem. Najednou mě kořeny uvolnily ze svého pevného sevření, když se mi tep zklidnil. Ale přesto jsem na břehu ležela dál, kořeny stromu mi vysály veškerou energii, kterou jsem vražděním získala. Kručelo mi v žaludku.

Pak jsem zkusila opět otevřít oči, když mě kořeny pustily, jestli se z toho vězení někdy vymotám.

Uviděla jsem letmé obrysy kořenů a někde v dáli slabou tečku, která měla snad znázorňovat měsíc. Asi jen zbytky vidění. To se mi zdá.

Už nemám oči.

Připravili mě o zrak.

Jsem nevidomá.

Navždy.

Pak mě však dal facku ledový vítr do tváře a v dáli zahřmělo. Leknutím jsem nadskočila metr vysoko a spadla do vody na zadek. Na raka.

Já ho poznala! Já ho viděla? Ne! Raci přece koušou, svého obyvatele vodní říše přeci poznám!

Ledový vítr se opět zvedl a dal mi druhou facku. Donutil mě otevřít obě oči a já viděla letmé obrysy kolem sebe. Někde támhle stojí starý most a vedle něho se ozvalo stádo koní. Štiplavě ledový mráz mi projede tělem a všechny chlupy na těle se mi postaví, obyčejně se tam přece pasou. Za teplé noci je tam asi majitel hospodář zanechal.

Lehce mávám před sebou, jestli přede mnou nic není. Oči mi plně neslouží. Vidím špatně. Když se najednou na obloze objeví bohyně Chors v čase novu, zasvítí jasnou září měsíce do mých očí tak, že mě oslepí. Donutí mě šáhnout si do nich a promnout si je.

Já mám oči!

Mám zrak!

Vidím!

Všechno okolo sebe!

Jasně a zřetelně!

Bohyně Večernici, třikrát na mě zasvítí!

A měsíc opět pomalu zmizí.

Uleví se mi, spadne mi kámen ze srdce a otočím se na patě k dubu. Spadnu na kolena pod něj a hlasitě děkuju všem slovanským bohům. Položím hlavu čelem na zem a žádám o prominutí. Nakonec si lehnu na břeh rybníka a nekonečně se omlouvám. Modlím se k nejmocnějším slovanským bohům!

Jak to že vidím?

Co jsem řekla, že mi zrak nechaly?

Čím jsem je přesvědčila?