Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

5

(obr. bůh Dažbog - bůh slunce, země, ohně, tepla, přírody, bohatství, odvahy, bezpečí, síly)

Když jsem ráno probudila, již nepršelo, ale bylo zataženo. Slovanští bohové věděli, že umřela jedna z vědem. V kuchyni bylo čisto, po babičce ani stopy. Jako by nikdy nezemřela. Na dvoře jsem upravila plot a zatloukla zpátky tři kůly vyvrácené větrem. Když jsem otvírala slepice, přišla ve stejný čas i sousedka otevřít ty své na svém dvorku.

„Ty ještě žiješ?" byla překvapená „to jsi nebyla ty? Zlo mělo být dávno vyvráceno," její temné oči se do mě zabodnou a já její slova nechápu.

„Co vy o tom víte?" snažím se vyhnat z kurníku poslední slepici, které se nechce do bláta po dešti, chápu jí, mě se sem taky nechtělo. Tak přidej, chci zas domů!

„Tvá matka v noci v dešti otevřela okno, riskovala svůj život, bylo to nebezpečné," nechci dál poslouchat zlé divné řeči jedné staré paní, co kde viděla a snažím se slušně od ní odejít. Doma se očistím a sundám si holínky. Ráno jako vždy připravím snídani a čekám, až se maminka probudí. Vzala jsem si do ruky učebnici biologie a během snídaně jsem se snažila něco naučit, chtěla jsem zapojit mozkové závity a nemyslet na babičku. Měla jsem ji ráda, milovala jsem ji. Ale byla jsem stála v šoku, chtěla pro ni brečet, ale mé oči odmítaly spolupracovat. Sama jsem se nechápala. Přesto jsem fungovala, zcela běžně.

Jenomže bylo už dopoledne a maminka stále nevstala. Zavolala jsem tiše do její ložnice, ale ona tam nebyla. Postel byla rozestlaná, jako by tam ani nespala. Kam zmizela? Kde je?

Vyšla jsem ven z domu a prošla vesnici. Lid se pomalu probouzel do nového dne, cestou jsem pozdravila řadu vesničanů. Všichni na mě koukali překvapeně, jako bych byla přízrak a ten duch já. Co se to děje?

„Hledáš snad svou babičku?" posměšně na mě mluví jedna postarší žena a při tom se dívá na svou sousedku „máš jí na prstech."

„Je vražedkyně."

„Ještě se prochází hrdě po vesnici," nelíbí se mi jejich rozhovor a přidám na rychlosti a hledám svou mamku, kam se propadla do země.

„Zabila ji a vraždila,"

„Máš cejch na čele!" volají na mě, jak to ví? Úplně všichni? Především staré sousedky? Snad vědmy? Největší klepny? Jsem naštvaná a znovu začne z pod šedých mraků slabě mrholit. To je teda počasí. Je květen, mohla by být lépe. Stejně jako včera. Snad nebude pršet i na svatého Medarda. Jenže mamka nikde není, naopak všichni vesničané vyšli ven a nenechají na mě niť suchou. Každý to ví, že babička je mrtvá. A kdo jí zabil. Pak uvidím Petra a jeho otce rybáře. Dávali zrovna výstrahu na informační nástěnku, že bude vydatně pršet ještě pár dní. Může se zvýšit hladina řek a vody v rybnících. Všimnou si prvně mě a pak sousedek, které zjevně nejsou z cukru a deště se nebojí. Bůh Dažbog se rozhodl dneska vzít volno a předal nebeské žezlo Perunovi. Celá vesnice se nacházela zahalená v šedých mracích. Mrak nad námi se už úplně roztrhne. Čím jsme rozhněvali slovanského boha? Někteří z nás jsou doslova mokří jako slepice.

„Nechte jí být!" okřikne je Petrův otec a pomůže mi „to nemáte nic lepšího na práci, než sledovat dění na návsi a pomlouvat?"

„Mám rozbité mlýnské kolo!"

„Proč mám pošlapané plodiny na mé louce?!"

„A já zatopenou zahrádku?"

Začnou sousedky řvát jedna přes druhou a rybář jenom zakleje. Pracuje jako učitel na rybářské střední škole, na rozdíl od jednoduchých vesničanů má více rozumu a inteligence. Umí být docela hodný, což má i v povaze, chovat se dobře k dětem. Chytne za mě za rameno a dostane mě pryč od nich.