(obr. Veles - bůh dobytku, úrody, magie, věštění, umění, obchodu, bohatství, vlastnictví, moudrosti, provází mrtvé duše do podsvětí)
Odpoledne jsem po vydatném obědu jsem odpočívala, nebo spíš mi to bylo nakázáno. Měla jsem se od teď šetřit. Naštěstí mi na čas dali vycházku ven a já mohla nasát denní světlo Dažboga. Procházela jsem se krajinou až ke starému mostu. Slíbila jsem Oldovi, že budu v okolí a dál nikam nepůjdu. Pořád jsem se se strachem ohlížela k farmě, kde na pastvině stálo stádo černých koní. Připomínali mi včerejší noc, mou noční můru. Byli neklidní. Pravděpodobně jako já. Teprve až mi stromy omezily pohled na koně, sedla jsem si na chvilku na most a sledovala svůj obraz na hladině rybníka. Svůj dech jsem zklidnila a vlny na rybníce zmizely, to já je vytvářela.
Sešla jsem k lávce, opřela se o kůl a vyndala ze své tašky hromádku kůže a kožešin, co jsem našla doma. Vyndala ještě sošky a vytvořila malý obřad. Zapálila svíčky a pohodlně se usadila do tureckého sedu. V mysli vzývala boha Velese. Jako obětiny měly posloužit ty látky.
Najednou se uprostřed rybníka na vodní hladině zjevil starý šedovlasý muž v bílém rouchu s pastýřskou holí. Obličej ho zdobil hluboké vrásky na čele, na hlavě měl královskou korunu vytvořenou z kůže. Přišel ke mně a sáhnul po svým obětinách.
„Ty si mě dovoluješ ještě volat?!" uhodí mě několikrát svou holí do ramene „co po mě chceš?! Nebreč, lítostí nikoho neohromíš, už vůbec ne slovanské božstvo!!! Můj vnuk měl mít svatbu, měl jsem pro vás dar, co teď s ním?!" mocně hřmí a máchá svou holí do prostoru.
„Urazila jsi během pár hodin několik slovanských bohů, kdo bude další?!" promění svou hůl na třídní ukazovátko na tabuli a zvedne mě ze země, aby mi s ním mohl švihnout přes zadek. Tohle jsem nečekala. Byl plný zlosti.
„Omlouvám se!"
„Co jsi řekla?"
„Že se omlouvám!"
„Na omluvy bohové neslyší!" cože? Ne? Tak proč vidím?
Sedne si na lávku, nohy máchá ve vodě a mě si natáhne přes sebe a štípe mě holí. Neměla jsem ho volat, chtěla jsem se na něco zeptat ohledně vodní magie.
„Já mám času dost!"
Jenže já si už nevzpomínám, co jsem včera řekla a zlomila jejich zlobu. Už to nevydržím, mám zadek v jednom ohni. Myslím, že si dlouho nesednu. Tak co mám říct, aby toho nechal?
„Budu se snažit Vás víc ctít," ale pokračuje v činnosti dál a skočí mi do řeči.
„Odpověz mi, proč jsem na tebe naštvaný? Trestám tě snad bezdůvodně?"
„Urazila jsem slovanské bohy," okamžitě odpovím, toho jsem si vědoma „ne, to mám za to," najednou přestal a usmál se na mě. Dobro vždy vítězí nad zlem. Nejen v pohádkách, ale i v životě, říká mi. Trest si musím zasloužit, vyvléct z něj lze správným užitím slov. Jak mi vysvětluje.
„Každé zlo musí být ztrestáno. Nejde o ponížení, ale vědomí přijmout své činy, hříchy a následný postih. Jak se ti dýchalo, když jsi uvědomila, že jsi se chovala k utopenci příliš hnusně a přiznala jsi si to? Lépe, že? A v tom tkví tajemství omluvy," sleduje mě svými temnými oči. Uklidnil se a učitelská přísnost se z něj vytratila. Promlouval mi do duše.
„Studuješ ekologii na vysoké škole, musíš mít tedy dost moudrosti, tak ho správně využij, rusalko, máš na víc! Bratr Perun mi říkal, že jsi neobyčejně silná a mocná. Trestu jsi sice unikla, ale upadla jsi ještě do větší neoblíbenosti," hlasitě a naštvaně si vzdychne „ale bez srdce se dá ve vodě žít, možná i líp a budeš aspoň víc myslet tím, co máš tady!" zaťuká mi na čelo. Nepustí mě ani ke slovu, proč jsem si ho vůbec zavolala. Zjevil se a okamžitě mě začal kárat.
ČTEŠ
Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]
FantasiaStát se rusalkou jihočeských vod znamená sice se volně rozeběhnout po hladině rybníka, ale není všechno zlato, co se třpytí. Už nikdy se nezbavím pachu rybiny, na nohách mám štípance od komárů víc než kdokoliv jiný a žáby mi dávají dobrou noc! Dej m...