Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

31

„Ne!" zamračím se na něj a křičím hlasitě. Copak se zbláznil?

„Ale ano!"

„Ani ve snu!" zasyčím na něj, ušklíbne se na mě a dopálí mě.

„Líbím se ti, cítím to, tvé city ke mně jsou jiné," v tom mu vrazím facku, neskutečně mi pije krev a kdybych mohla ještě ho kopnu. Vztek se ve mně nahromadí a krev bublá pod povrchem. Nemá pravdu! Ne! A ještě jednou ne!

„Jsi tak roztomilá, když se na sebe zlobíš," dostane ode mě druhou facku, ale obě ruce mi chytne za zády.

„Tak si to přiznej, Bětuš, za to není proč se stydět!"

„Pusť mě, slyšíš!" bráním se bezmocně. Ještě víc přistoupí blíž ke mně a druhou rukou mě lehce pohladí na tváři a utře mi zbytky slz. Chci ho praštit. Ještě k tomu se usmívá, nezlobí se a mlčí! Jeho dotyk je spalující. Sice tak nevinný, ale jeho způsob chování mě dostává do víru vody. Svými oči mě doslova přišpendlil na stůl a já se nemohla, jakkoliv pohnout.

„Proč mám dojem, že jsem tady pod tebou ale sklenici s vodou nevylil," zrudnu v obličeji a ukáže mi pod sebou kaluž vody „asi to šlo odtud, nemám pravdu?" nekontrolovatelně hlasitě vzdychnu po jeho dotycích, když mi šmátral rukou mezi nohama, a tak zavřu oči. Omylem jsem ztratila kontrolu nad sebou, až se naštvu. Mé tělo lačně volalo jeho jméno a chtělo více dotyků, a proto rusalčí tělo zvlhlo. Zčervenala jsem jako rajče.

„Takže mě miluješ," vítězně se zvonivým hlasem vodníka zasměje „to je důkaz!"

„Tvrdíš, že mě nenávidíš, ale to já tebe vlastně taky zvlášť, když mě neposloucháš a demonstrativně zavíráš své oči. Taky mě doháníš k šílenství, především svým provokováním. Ještě nikdy jsem neměl takovou touhu, někoho tak škádlit," sladce mi promluví do ucha, když mi za něj dá pramínek vlasů a bratři se potměšile uculují. Připadám si hrozně, že zná mé myšlenky.

„Ty jsi moje malá zlobivá rusalka," pohladí mě něžně po vlasech a jeden pramínek mi dá za ucho.

„Ukliď po sobě kuchyň včetně té vody pod sebou, ať nás bohyně Diva nepomlouvá," najednou mě pustí a upraví mi lehce vyhrnutou sukni. Hraje si se mnou, využívá mé city, štve mě a pak ani... Agrrr... Můj mozek chtěl, aby pokračoval! Sakra! Nechci, ho milovat! Kurník, nevyznám se v sobě a bohyně Mokoš musí být ze mě zjevně už úplně na větvi.

„To bolelo, za co to mám? Jsem myslel, že je ti má druhá ruka na stehně nepříjemná. Evidentně nebyla," mne si tvář, když mu vrazím dvakrát větší facku než minulé. To má zato. I když tu facku jsem si chtěla dát i sama sobě. Nedokážu se kontrolovat, stačí jeho letmý dotyk a já přicházím o rozum. Jsem sama na sebe naštvaná. A místo sebe jsem vzteky uhodila Jirku.

„Oběd bude bez dezertu," významně se na něj podívám a odmítám mu odpovědět.

„Dezert bude," strčí do Jirky Olda až zavrávorá, jak moc chce péct. Zachytí mě ještě vsedě na stole, abych nevstávala ze stolu a vymění si bratři místo u stolu. To se mi nelíbí. Přiblíží se ke mně.

„Dneska budu péct já," očekávala jsem, že se vrchní pekař, můj druhý manžel ozve. Aspoň jeden manžel je normální. Tedy myslela jsem.

„Fajn," zabručí Jirka, ustoupí ode mě a šibalky se na mě zasměje, ještě víc mě popudí. Co má za lubem?

„Ale snaž se pořádně Oldo, zrovna dneska mám chuť na kynuté buchty. Na ty tvoje odjištěné granáty, které explodují při prvním kontaktu v ústní dutině, jejichž tvarohová náplň se rozplývá na jazyku. Chci polykat neuvěřitelné množství tvarohu, nechat se unášet vášní vůně a té božské lahodnosti! Ještě lépe Oldo, zabořit svůj nos do té sladké nálože, že mi nebude vadit, že mám celý obličej špinavý od cukru! Budu chtít stále ještě a ještě, nepřestanu jíst, dokud nesním celý pekáč buchet! I když budu mít dojem, že už nemůžu, ještě vylížu dočista celý pekáč, že tam nezbude ani jeden jediný drobeček a kapka tvarohu! Jíst tvé skvostné buchty je jako zažít totální extázi! Neřízená střela cukrové bomby! Kdo z nás nemiluje ty lahodně tvarohové buchty?"