Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

27

Cože? Jako nikdy? Ani jako přítel a bratr?

Vrazil mi kudlu do srdce!

Ne! Ne! Ne!

Podívala jsem se mu do očí, také měl v slzu v jednom oku. Jedním naštvaným okem sledoval Jirku za mými zády, druhým tím laskavějším mě. To snad nemůže být možné!

Petr? On? Ne! Nechci si to připustit! Nemůže to být pravda! Ne! Nevěřím tomu! On že mi chce ublížit? Ne!

Ten úžasný krásný blonďatý Petr s blankytně modrýma očima a zavraždit nevinné dítě?!

Zakřičím hlasitým sopránem a začnu do Oldy zběsile bušit rukama. Nechci tomu věřit! Mozek to odmítá přijmout. Na chvíli si všichni zakryjí uši, ale hned vyskočí. Silně do něho buším, ránu za ránou! Proč mi to řekl? Chce mě zabít dřív Petr? Hlasitě naříkám, ale vychází ze mě zoufalé skřeky. Křičím na ně, ať mě nechají být. Nesahají na mě. Buším do nich! Koušu! Chci drásat, všechny do krve! Snaží se mě zmocnit, odtrhnout od Oldy. Peru se s každým, kdo mi přijde pod ruku.

„Nechte mě být!" Karel a Perun uvolní Oldu z mých spárů. Jenže pak uvidím Oldu brečet a tiše mluvit s Jirkou. Začnou se taky hádat a ukazovat na mě, ale Svarog mezi ně vstoupí a utne je.

„Ne! Ne!" zahryznu se do ruky Karla, až zakřičí také bolestí. Mlátím sebou, kopu. Zoufale křičím, ať mě nechají. Probudí ze snu! Pomoc! Snažím se lapit víc vzduchu, ale má hruď nechce. Vychází ze mě jenom srčení a chroptění.

Celý svět se mi zhroutil jako domeček z karet!

„Já už nemůžu!" šílím, přicházím totálně o rozum!

„Uklidni se, prosím," mé tělo se zmítá na zemi jako by mě posedl ďábel, končetiny si absolutně dělají, co chtějí. Bolí to! Tolik to bolí! Mé srdce krvácí! Doslova cítím tu velkou řeznou ránu! Kapky krve mají stejnou barvu jako mé oblíbené víno, suché červené. Au! Tep se mi zastavil. Potřebuju umělé dýchání! Okamžitě! Ale od Petra! Místo něho promluví jiný otravný hlas. Jirka! Jeho slyšet nechci! Ne! Já mám Petra ráda jako svého nejlepšího přítele, on tu byl pro mě celý můj život! Celý! Byl jen o pár měsíců starší než já! On je moje skoro dvojče! To mi nemůžou udělat! On je moje polovina!

„Ššš, Bětuško," přidá se ke zbytku Svarog, Olda i Jirka.

„Aaaaaaaaa..." zaječím na celou domácnost ničivou bolestí, když na mě Perun položí svou velkou hrubou dlaň na místo, kde většina lidí má celistvé srdce. Taky emoce a lásku. Já tam mám prázdno. A může za to madam holubice! Ach, jak jí nenávidím!

Pak zoufale zakřičím na celé kolo ještě jednou. Jako by do mě Perun vpustil elektrošoky. Následoval další třetí šok a mé celé tělo vibrovalo. Žíly se mi dostaly do podtlaku a mé oči chtěly vypuknout. Konečně mě všichni pustili. Olda mi držel hlavu v dlaních, ta šílená bolest končila v krku a nešla do hlavy. Svarog a Veles mě drželi za břicho.

Zavřela jsem oči a cítila, jak třes celého těla postupně ubývá až úplně mizí. Dívala jsem se kolem sebe, všem do očí, měli v nich děs.

„Proč mě držíte?" nadechla jsem se zhluboka a na chvíli zapomněla i kde jsem. Tady to neznám. Smrdí to tu rybinou, možná v domácnosti rybáře? Proč jsem na chalupě u Adama?

„Aby se tvému miminku nic nestalo," podívají se na mě.

„Já jsem těhotná?" ničemu nechápu, čekám dítě? S kým? Petrem? Napadne mě jako první myšlenka. Ale jakmile se nadechnu a ještě jednou, mozek se uklidní. Bohužel s Jirkou. Taky si uvědomím, proč ležím na zemi.