Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

24

„Nemůžete mě pustit?" oba mi pomůžou ze stolu a posadí si mě na židli mezi sebe.

„Ne, bohové se dívají a tohle je ještě součást starého svatebního obřadu. Sám bůh Rod a jeho synové oddávají nejvyšší démony a bytosti. Součástí svatby je i hodování, kde se zúčastní celá vodní říše a rituál si zopakujeme, ale bez té krve okolo. Na potřetí se sejdeme v nedalekém kostele s lidskou rasou," cože? To se s ním budu vdávat jako třikrát? To snad nemyslí doufám vážně! Asi se zabiju! Já ho nechci! Myslela jsem, že to teda jednou přežiju, ale tolikrát? Prosím, ať si dělá jenom srandu! Že mě klasicky škádlí?

„Když si mě dobíráš, nemluv tak vážným tónem. To je vtip, že jo? 3x svatbu?"

„Můžeme to dát i víckrát, chceš si ten obřad zopakovat?" zasměje se z plna hrdla a z jídla obětin se zjeví opět všichni čtyři bohové ve své lidské podobě. Ještě že sedím, jinak bych omdlela.

„Ne, už prosím ne!" s těmito slovy bohové s širokým úsměvem na rtech naštěstí opět zmizí. Uleví se mi. Perun chtěl něco říct, ale naštěstí svá slova spolkl. Veles v rychlosti sebral ze stolu kus koláče a prach se pod nimi zavířil. Ještě že jsou fuč. Asi bychom přišli o jejich přízeň nejmíň na dalších tisíc let!

„Jsi žena, nosíš pod srdcem cenný poklad, proto jsi ležela a bylo s tebou nakládáno stejně jako s budoucí ženou vládce, vodní královno! Nejsi vůbec bezvýznamná," probodne mě očima. Skvělý! Takže mi všichni četli myšlenky. Sakra! Mohli si vzít knihu, pokud se nudili a měli chuť si něco číst! Může to být ještě horší?

„Obyčejně starý obřad vyžaduje po svazku další propojení těl, buď ráda, že tě jenom zdravotně vyšetřili a už jsi dávno těhotná," zrovna mi dá Olda napít černého čaje, takže se může jít klidně znovu sprchovat, protože jsem ho vyprskla před sebe rovnou na něj!

„Fuj! Já jsem se dneska už myl!" shání se Karel po utěrce, protože to schytal taky vedle něj. Ale Olda mu utěrku vzal s tím, že on jí potřebuje víc než on.

No to snad ne?! Rituální milování před samotnými bohy? Asi mě trefí šlak.

Už nechci ani minutu s Jiřím sdílet jeho ruku. Břicho mě už nebolí. Naštěstí se mi uleví a přestanou se mi klepat ruce. Olda mi naleje ještě teplé kafe do šálku a dá mi napít. Nandají mi jídlo na talíř i sobě a krmí mě. Lidská rasa má podobný zvyk, jenom má každý člověk jednu ruku volnou. Daleko přívětivěji přijímám jídlo od Oldy než Jirky.

„Musíš," dá mi Jirka lžíci vajíček před pusu „všichni bohové se dívají, já jsem tvůj hlavní manžel!"

„Hodná," nezbývá mi nic jiného, než otevřít pusu a nechat se od něho nakrmit. Projede mnou zlost, jak se ke mně chová. Chci ho praštit.

„Štveš mě," cením na něj zuby, protože to jediné mohu.

„Šššš, bohové poslouchají," pohladí mě po tváři. Nenávidím, když se mě dotýká! Naštvaně zavřu oči a vydechnu ze sebe veškerý vzduch.

Takhle bezmocně jsem se necítila ani v kořenech dubu! Pomoc! Bohové! Asi se zabiju!

„Nešij sebou," vraždím svýma ledovýma očima Jirku.

„Tak mě pusť," a ukázala jsem mu naše svázané ruce k sobě. Položí mi ruku na jeho stehno. Nejradši bych zuby roztrhala tu hnusnou krajkovanou látku!

Nechci se ho dotýkat!

Nechci ho cítit!

Nechci s ním sdílet jeho krev!