Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

20

Celý pátek propršel, na chvilku jsem se probudila, ale měla stále zavřené oči. Slyšela pravidelné kapání deště, sladkou vůni z pece, otáčení stránek v knize, příjemné praskání svíčky a tiché mumlání. Pak jsem chtěla ještě usnout, ale najednou jsem do někoho kopla.

„Au, koukej kolem sebe," ach jak ironická poznámka od Karla. Co dělá na peci? Otočila jsem se na bok a rukou se chtěla protáhnout, natáhla jsem ji před sebe.

„Málem jsi se polila horkým čajem," ozve se vedle mě Olda vyčítavým starostlivým hlasem a na to už otevřu oči „jsi v pořádku?"

„Vždyť jsi se polil, i knihu!" ležím mezi Oldou a Jiřím, ten podrží bratrovi čaj, aby si mohl usušit knihu.

„Kniha mi nevadí," mávne rukou „ale mohl jsem spálit Bětku," podá Jiří opatrně zpět horký čaj Oldovi. Proč musí sedět vedle mě? Vadí mi jeho přítomnost. Jsem na něj vysazená. Chci se před Jiřím schovat.

„Hej, opatrně, opravuju si oblečení a boty, ať tě jehlou nepíchnu," varujeme Jiří a na to se hloupě Karel zasměje. Nohou ho za trest kopnu, až zaskučí. Leželi a seděli jsme všichni na teplé peci tak trochu přes sebe a sotva jsme se sem vešli. Petr seděl v samém rohu a koukal do mobilu, jako by tam nebyl. Sahal si na krk a hrál si se svýma stehy na krku.

„Petře," okřikne ho Jiří „nech toho, ať si je nevytaháš!"

„Na po druhé jsi mi to zašil nějak divně, koukej," cestou k Jiřímu však zašlápne nohu Toma, který nadává, že je jako slon v porcelánu. Nakonec se natáhne přes Martina. Prý jestli mu to má opravit, ať mu položí hlavu klína. Prstem, přesně tím samým prstem jako mě, mu přejížděl po jizvě. Vzpomněla jsem si na to, co ve mně tím způsobil. Zmatek. Hormony se mi zbláznily. Nelíbilo se mi to, jaké nálady ve mně tím vyvolává.

Jeho stehy nebyly skutečně tak hezké jako moje. Když mu Karel hodil krabičku se šitím, dal se mu do opravy. Oldu vedle mě požádal o svícení. Nepřekážela jsem mu, protože jsem mezi nimi ležela a oni seděli opřené o stěnu.

Koukala jsem na Jiřího, co dělá. Stehy mu chtěl upravit, zastříhnout vyčnívající konec, ale nakonec mu jej zase celý vytrhl. Sykl bolestí, chtěla jsem ho vzít za ruku. Bylo mi ho líto. Na mou ruku zareagoval rychlým škubnutím.

„Budu rychlý. Běto máš kapesník? Jen pro jistotu, kdybys to tady držela, ať neteče krev na pec," využil mou přítomnost. Petr zavřel oči a nahlas polkl. Asi se snažil nevnímat můj dotek. Tentokrát na potřetí mu skutečně udělal lepší a méně odbytý.

„Máš štěstí, že jsi se tátovi omluvil a on ti časem odpustí, jinak bych ti je nepředělával," pouze zabručel a ani nepoděkoval.

„Copak tobě se taky nelíbí?" zazubí se na mě a já zalezu před ním celá pod deku.

„Můžu si je zkontrolovat?" stále do mě rýpe a chce ze mě odkrýt deku.

„Pusť ji, nebo tě zlechtám!" změní náladu veselým tónem mě zlobí. V tom z pod deky mu odpovím, že přeci nemám dělat prudké pohyby, jestli nezapomněl na to, co mi ráno řekl. Ale on se mi ji pokouší dál sebrat. Kopnu párkrát vedle sebe do Oldy a pištím u toho, protože Jirka se mě snaží pod dekou zlechtat.

„Jenom jednou se podívám, slibuju," prosí a zkouší to dál, ale já jsem neoblomná. Nechci mu dovolit, aby se podíval na mé břicho. Bude chtít obdivovat svou práci a pyšně mi přejíždět po jizvě. Ne. Vím, co chce. A nedovolím mu to.

Když najednou k nám na pec skočí Ben a s ním moje malá sestřenice, sestra Gabriely, Gita, která si s ním hrála. Tonia je prý na kávě a sedí v obýváku s maminkou.