Yoongi
Věřte, nebo ne, k tomu bazénu jsem fakt přišel. Dokonce o patnáct minut dřív, takže jsem se procházel okolo okraje bazénu s rukama v kapsách.
„Přišel jsi," zkonstatoval jsem, když krátce po půlnoci dorazil i Jin. Pozoroval jsem jeho siluetu z druhé strany břehu. Skoro bych nepoznal, že tam někdo stojí, nebýt zářící lampy opodál. Přesto ale u bazénu panovalo přítmí a mně problesklo hlavou: Co když to není Jin?
Naštěstí se však ozval jeho hlas: „Děje se něco?"
„Co by se dělo?" odvětil jsem ledabyle a sundal si mikinu, kterou jsem následně hodil na zem. „Seš moc oblečenej," poznamenal jsem a odhodil stranou i svoje triko. Když jsem viděl, jak tam Jin jen tak postává, zarazil jsem se. „Na co čekáš?" na chvíli jsem se cítil trapně, že tam stojím polonahej, přestože mě ve tmě skoro nešlo vidět.
„Tak nějak jsem si myslel, že..." nejistě si prohrábl vlasy. „Že si chceš promluvit, když jsi mě sem pozval." Sakra. Občas zapomínám, jak dobře mě umí odhadnout.
„Vlastně jsi to nakonec byl ty, kdo pozval mě," zase jsem se to snažil zakecat.
On to ale na rozdíl ode mě nechtěl dál odkládat, a proto mě napomenul: „Neodbočuj od tématu, Yoongi-ah."
„A ty se vysvlíkni," pobídl jsem ho a sám si sundal i poslední svršky. Ani se mi do té studené vody nechtělo, ale už jsem to nemohl odvolat, a tak jsem se syknutím a slovy „kurva, to je ledový," vlezl dovnitř.
Jin pochopil, že ze mě jen tak něco nevytáhne, a proto též pohodil svoje oblečení kamsi na zem a vlezl za mnou. Pomalými kroky jsme došli až k sobě. Já propletl naše prsty na rukou a po bradu se ponořil pod hladinu.
„Co to děláš?" Jin mi věnoval káravý pohled.
„Co by?" nevinně jsem pokrčil rameny. „Porušuju pravidla."
On se pousmál, ale pak najednou zase zvážněl. „Nemyslím teď," zavrtěl hlavou. „Poslední dobou se chováš divně."
„Víc než obvykle?" ušklíbnul jsem se.
On mou otázku ale nevnímal. „Poslední dobou mám pocit, že jsi na mě naštvanej," přiznal. „Jenže já nevím proč."
„Nejsem na tebe naštvanej." Možná jsem trochu naštvanej byl. Ale ne na něj. Na sebe.
„Tak co se děje?" nechápal.
Po chvíli váhání ze mě vypadlo: „Myslíš, že jsme pro ostatní prostě moc?"
„Cože?" Jin se zamračil.
„No... Chci říct, že nejsme úplně typickej pár," drmolil jsem dál, aniž bych sám sebe moc poslouchal. „Občas mám pocit, že od sebe ostatní nevědomě odháním, když jsem s tebou." A proto od sebe radši odeženu tebe a budu nešťastnej. Nejspíš bych měl Hoseokovi nařídit, ať mi připomíná, že bych se měl vzpamatovat, častěji. Taky by k tomu mohl přidat pár facek, aby to bylo zapamatovatelnější.
„Cože?" zopakoval Jin dotčeně a udělal krok vzad. „Chceš říct, že ti ničím ostatní vztahy?"
„Ne!" vyhrkl jsem. „Tak jsem to..."
„Nemyslel?" dořekl Jin dopáleně místo mě. „No jasně, to seš celej ty," máchl rukama tak prudce, až mi voda vystříkla do očí. Nejspíš jsem si to zasloužil. „Už mě nebaví, jak mi pořád ležeš! Proč mi nikdy nic neřekneš napřímo, co?!" rozkřikl se frustrovaně. „Ani teď vůbec nechápu, co je sakra tvůj problém! Vždycky se za něco schováváš a na všechno si najdeš nějakou výmluvu!" křičel na mě. Bylo skoro až komický, že jsme se poprvé pořádně pohádali nazí v bazénu, protože to skvěle vystihovalo náš vztah. Ne že by mi ale v ten moment bylo do smíchu.
Jin by byl schopnej křičet na mě až do rána, ale ani za to jsem mu tu noc nestál. „Takže co?" chtěl to utnout. „Chceš se se mnou rozejít?" vyprskl. Nedal mi však šanci nic říct, protože rovnou otráveně dodal: „Nebo donutíš mě rozejít se s tebou, aby sis nepřipadal jako hajzl?"
„Ne," vydechl jsem, i když to znělo jako něco, co bych stoprocentně udělal. „O čem to vůbec mluvíš?" Doufal jsem, že přes vodu, kterou mi předtím chrstl do ksichtu, si nevšimne slzy, která mi stekla po tváři. „Ty se se mnou chceš rozejít?"
„Vidíš?" nevěřícně vyvalil zrak. „Snažíš se mě do toho natlačit!" prohlásil. „Takovou radost ti ale neudělám."
„Tak co tady řešíme?" nechápal jsem. Na tento rozhovor jsem byl moc unavenej a promrzlej.
„To, žes mě nasral!" propaloval mě pohledem. „Ujasni si, co vlastně chceš, a pak si o tom můžeme promluvit." Otočil se ke mně zády a rozplaval se ke břehu.
„A do té doby?" pípl jsem skoro neslyšně.
On se namě ani neohlédl, jen sesbíral svoje oblečení, odvětil: „Do té doby si dělej, cochceš," a odešel zpátky do stanu s oblečením a teniskama v ruce.
***
Zbytek kempování proběhl v dost napjaté atmosféře. Ostatní se nevyptávali na to, co se stalo. Stejně to bylo očividný.
Poprvé se odvážil zeptat až Hoseok pár dnů potom, co jsme se vrátili. On zrovna vylezl z koupelny jen v teplákách a ručníkem přehozeným přes ramena, když mě našel ležet v mé posteli.
„Řekneš mi, co jste si s Jinem provedli, nebo budeme předstírat, že jsi úplně v pohodě?" znepokojeně shlédl na poloprázdnou flašku ginu, kterou jsem odložil na noční stolek.
„Myslím, že bych se měl jít léčit," ani jsem se na něj neotočil. Ležel jsem na břichu s hlavou otočenou k oknu. Venku už byla tma, a tak jsem čučel na měsíc v úplňku.
„Cože?" Hoseok se překvapeně posadil vedle mě. „Tak horký to snad nebude, ne?"
„Ne kvůli té hádce," zavrtěl jsem hlavou. „Kvůli tomu, jak pořád lžu," objasnil jsem. V ten moment mu muselo dojít, že jsem to s tou terapií nemyslel vážně.
„Řekl jsi Jinovi něco, co jsi nechtěl?" odtušil.
„Hm."
„A on si to špatně vyložil?" hádal dál, a tak jsem jen mlčky přikývl. „Bylo by jednodušší, kdybys to trochu rozvedl," zkusil to po chvíli, když jsem nic neříkal.
„Co mám dělat?" zamručel jsem místo toho, abych mu cokoliv vysvětloval.
„Měl by ses vyspat," poradil mi.
„Ani nevím, jestli jsme se rozešli, nebo ne."
„Huh?"
„Mohl bys mi zlomit ruku?"
„Proč bych to dělal?"
„Však víš," popotáhl jsem. „Třeba to bude bolet víc než zlomený srdce."
Hoseok se zvedl, obešel moji postel a klekl si k ní z druhé strany, takže nyní koukal na můj uslzenej obličej. Soucitně mě chytil za ruku, a tak jsem se na něj pokusil skrz slzy usmát.
„Víš, co je na tom nejhorší?" uchechtl jsem se.
„Co?" zajímalo ho.
„Že budeš muset koupit další čokoládu."
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
