Yoongi
Hoseok mi to nevzal ani popáté, a tak jsem se na další zoufalé pokusy o navázání kontaktu vykašlal. Místo toho jsem pár dnů před Vánocemi jsem našel svou matku v kuchyni umývat nádobí.
„Mělas říct, udělal bych to," pověděl jsem jí. Ne že by mě domácí práce tolik lákaly, ale chtěl jsem být aspoň k něčemu užitečnej, když už jsem tu skoro měsíc oxidoval.
Zrovna jsem vytahoval jogurt z ledničky, když si utírala ruce do utěrky. Pak se na mě rázně otočila. „Spíš bych chtěla vědět, co se děje," káravě si založila ruce na prsou.
„Co by se mělo dít?" vyhýbal jsem se odpovědi.
„To mi řekni ty," vybídla mě. „Jak si mám to tvoje ‚volno' vyložit?"
„Prostě toho na mě bylo moc," ani to nebyla lež.
„Doufám, že to není eufemismus pro vyhazov ze školy," zhrozila se zničehonic.
„Jasně, že ne!" Zatím.
„Tak proč jsi tady a ne v Soulu?" dožadovala se odpovědi.
Rozhodně jsem jí nehodlal vyprávět o tom, jak jsem problil dva týdny a následující dva jsem se z toho – a ze spousty dalších špatných rozhodnutí, který jsem udělal – snažil vzpamatovat. Proto jsem začal jednoduše: „Pamatuješ si na tu mikinu, kterou jsi mi dala do pokoje?" Když se zdálo, že se nechytá, dodal jsem: „Volal jsem ti a řekl jsem, že ta mikina je moje."
„No?" vůbec nechápala, jak to souvisí s tím, že okupuju její dům.
„No," zopakoval jsem trochu nejistě, „tak moje není. Je mýho přítele. Teda ex-přítele... Rozešel se se mnou a mně bylo na nic, tak jsem přijel domů," shrnul jsem to dost ze široka, protože víc vědět nepotřebovala.
Ostatně jediný, co mou matku zajímalo, bylo: „Přítel?" Šokovaně se zapřela o kuchyňskou linku. Upřímně jsem v lepší reakci ani nedoufal, ale i přesto jsem uvažoval nad tím, co by asi dělala, kdyby Jina poznala osobně, protože fakt, že máme stejný pohlaví, bylo na našem vztahu to poslední, co by ji mělo udivovat.
„Hm," přikývl jsem nezaujatě. „Ani se nezeptáš, jak se jmenuje nebo tak něco?" zeptal jsem se, když už mlčela moc dlouho.
Ona to ale očividně potřebovala vstřebat, takže mě vůbec nevnímala. Sakra, jak by se asi tvářila, kdyby mě viděla před několika týdnama, kdy jsem skoro nevěděl, kde končí moje ruka a začíná flaška chlastu?
Aniž by se na mě podívala, se rozešla k obýváku. „Ještěže tě poslal k vodě," brblala si sama pro sebe po cestě, jako bych snad nestál pár metrů od ní.
Věděl jsem, že se něco takovýho stane, ale i přesto mě její reakce trochu zklamala. Proto jsem si ještě ten den sbalil věci a vydal se na nádraží. Stejně jsem plánoval za pár dnů odjet.
Když jsem si ale obouval boty v předsíni, přišel za mnou můj otec. Věnoval jsem mu pohled, který znamenal: „Potřebuješ něco?" a dál se věnoval svým tkaničkám.
„Proč ses nepochlubil, že sis našel kluka?" zeptal se s přátelským úsměvem.
„Takže ti to řekla," zkonstatoval jsem otráveně. „A není se čím chlubit, už spolu nejsme," dodal jsem.
„Oh, asi jsem měl počkat, až mi to řekneš sám, že?" věnoval mi omluvný pohled poté, co jsem se postavil, takže jsme si viděli z očí do očí. „Promiň, moc se tady v těch věcech nevyznám."
„Ah, to je dobrý," mávl jsem nad tím rukou. „Musím jít, jinak mi ujede vlak." Vlastně jsem nemusel spěchat, ale bavit se s otcem o tady těch věcech pro mě byla novinka a já se nedokázal rozhodnout, jestli je to od něj milý, nebo jen trapný pro nás oba.
„No jasně, běž," pobídl mě. „V Soulu už na tebe určitě čekají povinnosti," prohlásil s pohledem, který naznačoval, že ví něco co já ne.
„Myslíš školu?" nakrčil jsem obočí.
On se zasmál. „Myslím udobřování vztahů," opravil mě.
„Jak víš, že je ze Soulu?" zamračil jsem se. Nikdy jsem se před otcem o Jinovi nezmiňoval, tak jak může vědět, že můj ex není třeba Ázerbájdžánec žijící v Estonsku?
„No," znovu se pousmál, tentokrát ale trochu provinile. „Geumjae se možná omylem prokecl," přiznal.
„Ten zrádce," procedil jsem skrz zuby. Pak jsem se však zarazil. „No moment. Jak dlouho už o Jinovi víš?" Otec jen zaraženě klopil pohled k zemi. „Proč jsi mi neřekl, že to víš?" nechápal jsem.
„Čekal jsem, až za mnou sám přijdeš," objasnil. „Ale když jsi to neudělal ani dneska, tak jsem..."
„Ok?" tak nějak jsem nevěděl, co na to říct. Možná jen: „A díky, že sis o tom se mnou promluvil."
Moje slova ho dojala natolik, že se mě dokonce zeptal: „Můžu tě obejmout?"
„Tati," se zaúpěním jsem protočil oči. „Nehroť to," kladl jsem mu na srdce a chlácholivě ho poplácal po rameni.
„Jo, jasně," odkašlal si a trochu se narovnal, takže najednou působil o něco přísněji. „Tak běž, povinnosti čekají," šibalsky na mě mrkl.
Hodil jsem si batoh na záda, popadl do každé ruky jednu tašku a s prostým „čau" jsem vyšel z domu. Než za mnou však otec stihl zavřít dveře, naposledy jsem se na něj otočil. „Jo a," podíval jsem se mu zpříma do očí, „nejsem teplej." Až v ten moment mi došlo, že to matka možná špatně pochopila, protože nevěděla, že existuje i něco jinýho než homo a hetero. Proto jsem naznal, že by bylo fajn si to ujasnit.
Otec však k mýmu překvapení odvětil: „Já vím. Přece vím, s kým bydlím, ne?" Bylo absurdní, že mi po těchto slovech doslova zabouchl dveře před nosem.
Nechal mě tam stát naprosto ohromenýho a neschopnýho vyprodukovat smysluplnou myšlenku. Můj otec ten den nejspíš neměl nejmenší ponětím o tom, jak moc mi zlepšil den a cestu na nádraží, během které jsem se celou dobu nepatrně usmíval.
Škoda, že dobrá nálada mě opustila hned, jak jsem spatřil budovu kolejí. Tak nějak mi nedošlo, že ten pohled ve mně vyvolá vzpomínky, o kterých jsem si myslel, že jsem je vytěsnil.
Naštěstí jsem však ještě stále sdílel pokoj s Hoseokem, kterej dokáže zahnat i ty nejhorší depky.
