Hoseok
Po tom incidentu ve sprše jsem začal být ještě paranoidnější. Budil jsem se kdykoliv se něco šustlo, třebaže šlo jen o hlasy, které se ozývaly z chodby, nebo o poryv větru venku. Přišel jsem si jako svobodná matka s nemocným dítětem na krku a modlil se, aby to už bylo za námi.
Moje prosby nejspíš byly vyslyšeny, protože během třetího týdne začaly fyzické příznaky ustupovat. Dokonce se mi konečně podařilo do Yoongiho narvat aspoň rýži a vitamíny, aniž by je vzápětí vyvracel, což jsem považoval za osobní úspěch. Co mě však trápilo, byl Yoongiho psychický stav.
Přehnané reakce a neustálou podrážděnost vystřídala naprostá nechuť a apatie. Bylo mi jasné, že nemá smysl snažit se ho jakkoliv rozveselovat, a tak jsem si jen místy přisedl k němu na postel a hladil ho ve vlasech. Někdy se nechal, jindy se ošil a poslal mě do háje.
Vlastně už jsem si na jeho absolutní nezájem zvykl. Přestal jsem od něj očekávat sebemenší náznak empatie, protože on něčeho takového momentálně nebyl schopen. Škoda, že jsem si to neuvědomil dřív.
Jediné, co mě děsilo, byla představa, že takový zůstane už navždy. Bez emocí. Jako tělo bez duše.
Avšak mi stále zabývaly poslední zbytky naděje, a proto jsem to nevzdával. „Donesl jsem ti jídlo," pověděl jsem Yoongimu ke konci třetího týdne, když jsem se vrátil z obchodu a nákup odložil na stůl.
On se na mě ani neotočil. Jen ležel v posteli otočený zády ke mně a koukal na balkón, na který dopadly první sněhové vločky. „Proč to děláš?" zachraptěl. No jo, s tím kašlem bychom ještě měli něco udělat, poznamenal jsem si v duchu.
„Protože nechci, abys umřel hlady," odvětil jsem, ale spíš to znělo jako otázka.
„Proč ne?" ptal se s naprostou vážností v hlase. „Aspoň bys měl o starost míň."
„Nejsi pro mě přítěž," zavrtěl jsem hlavou a napochodoval k němu. „Dělám to, protože mi na tobě záleží," dřepl jsem si tak, že jsme si vzájemně viděli do očí.
„To říkáš jenom tak," nevěřil mi. „Přece mi nechceš nakecat, že mě máš fakt rád."
„Proč si myslíš, že to není pravda?"
„Protože jsem špatnej člověk," pověděl mi s prázdným výrazem. „Protože ubližuju ostatním... Ubližuju tobě."
„A taky sobě," upozornil jsem. On na to nic neřekl, a tak jsem pokračoval: „Ale to, že ti ublížil Jin, ještě neznamená, že ho musíš slepě následovat."
„A co když jo?" vypadlo z něj.
„Huh?"
„Myslím, že mi v podstatě řekl, že mě nikdo nemá rád," prozradil. „Asi si myslí, že bez něho nedokážu žít, a tak si prostě říkám... Co když je to pravda?"
Tak nějak automaticky ze mě vylítlo zaskočené: „Ty se k němu chceš vrátit?!" Nemusím doufám připomínat, že na mou otázku existovala jen jedna správná odpověď. Nicméně, Yoongi samozřejmě vyřkl jednu z těch špatných.
„Já nevím," krčil rameny.
A přesně v ten moment jsem neznal, že je potřeba do této akce zasvětit ještě jednoho posledního člena.
***
Když jsem se na konci čtvrtého týdne probudil až po svítání, zjistil jsem, že Yoongi neleží ve své posteli. Ptal jsem se sám sebe, jak se to mohlo stát? Že bych byl vyčerpaný natolik, že jsem neslyšel, jak odchází? Hodil mi do pití něco na spaní?
