Yoongi
Pamatujete, jak jsem onehdy říkal, že mě Jin chce seznámit se svýma rodičema? No, nejspíš jsme si to všichni představovali trochu jinak.
Když jsem poprvé spatřil Jinova otce, chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděli. Já na něj vyděšeně třeštil zrak, zatímco on si mě tím svým skepticky přeměřoval. Nejspíš si říkal, že jeho syn má na víc než na zahazování se s ubožákem, jako jsem já.
„Ty jsi Yoongi?" bylo první, co jsem kdy od Jinova otce slyšel. Měl na sobě černý župan prošívaný zlatými ornamenty a na nohou Gucci papuče. Oproti němu jsem si připadal jako bezdomovec.
Málem ze mě vypadlo „ne", ale nevzmohl jsem se na víc než na zaryté mlčení a utření si posledních slz. Pohled jsem provinile stočil k jeho značkové obuvi.
Čekal jsem, že mě pořádně seřve, jenže to jsem ještě netušil, že Jinovi rodiče jsou stejní pohodáři jako Jin sám. Proto mě dost udivilo, když se pousmál a pobaveně oznámil: „Je sedm ráno. Přece sis nemyslel, že se tak jednoduše necháme vytáhnout z postele. Musím uznat, že máš výdrž," zasmál se. Když jsem se stále neměl ke slovu, dodal: „Pojď dál." Mírně ustoupil stranou a hlavou pohodil směrem dovnitř. „Chci poznat kluka, kterej mýmu synovi posprejoval auto," podotkl. Neznělo to jako výčitka, ale i přesto ve mně hrklo. Jen jsem mírně přikývl a s pocitem, že se od tam nedostanu živej, jsem vkročil dovnitř.
Holé bílé stěny prozrazovaly, že se Jin teprve zabydluje. Jediné, co zdobilo předsíň, byla fotka, kterou jsem chtěl původně dát Namjoonovi k Vánocům, ale nakonec skončila u Jina. (Dlouhej příběh.) Ani by mě nenapadlo, že ji má Jin pořád u sebe.
„Posaď se," pobídl mě nyní jeho otec poté, co mě dovedl do kuchyně. Místnost nebyla nijak velká, ale i tak se do ní vešel stůl se dvěma židlemi společně s barovým pultem, před kterým se nacházely tři vysoké židle. Protáhl jsem se kolem stolu a na jednu z nich si sedl, zatímco Jinův otec zamířil za bar. Položil přede mě sklenku vody se slovy „napij se", a tak jsem se rozklepanýma rukama chopil plné sklenice, protože jsem se bál neuposlechnout.
„To jsi tak moc nervózní?" nadzvedl obočí, když si všiml, jak se klepu.
„Nemám nejlepší období," odvětil jsem neurčitě. Ve skutečnosti to znamenalo „nejspíš jsem to přehnal s trávou a alkoholem".
„Kvůli mýmu synovi?" napadlo ho.
„Prosím?" málem jsem se zadusil vodou. „Ne, to..."
„Jenom si dělám srandu," skočil mi do řeči. „Proč jsi vůbec přišel?" zajímalo ho.
Oba jsme moc dobře věděli, že správná odpověď zněla „protože jsem se ztřískal jak hovado", a tak jsem rovnou začal drmolit: „Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul. Nevím, co mě to napadlo, já..." zadrhnul jsem se, protože jsem netušil, jak pokračovat. „K-Kde je vůbec Jin?" vyblekotal jsem a rozhlídl se po místnosti.
„Ve svém pokoji," objasnil Jinův otec s ledovým klidem. „Říkal, že s tebou nechce mluvit," přiznal. Z jeho výrazu jsem nedokázal vyčíst, co si o mně myslí.
Jen jsem stihl vydat neslyšné „aha", než se zpoza rohu vynořila dáma v podobně luxusně vypadajícím županu a natáčkami na hlavě. Předpokládal jsem, že se jedná o Jinovu matku. „Ty musíš být Yoongi," úplně se při pohledu na mě rozzářila. Nechápal jsem proč. Zaprvé jsem jejímu synovi zlomil srdce a zadruhé jsem ten den vypadal nejhůř za posledního půl roku.
„Rád vás poznávám," odvětil jsem stydlivě, zatímco mi s patřičným elánem potřásla s rukou.
„Já tebe taky," nepřestávala se usmívat. „Nabídla bych ti čaj, ale Jin mi velice rázně naznačil, abych tě co nejrychleji vyhodila," prozradila, načež si skousla spodní ret.
„Jo, no..." nervózně jsem si prohrábl vlasy. Co jsem si sakra myslel, když jsem do toho baráku vlezl?! „To je asi fér," uznal jsem. Pak jsem si sáhl do kapsy od mikiny. „Něco pro Jina mám," uvědomil jsem si a položil na stůl obsah své kapsy. Mezi nedopalky cigaret a zapalovačem se válel lístek do kina. Druhej jsem nechal v pokoji na kolejích. Chtěl jsem Jina pozvat na Climax, jeho oblíbenej film. „Mohli byste mu to předat?" zoufale jsem přejel pohledem po Jinových rodičích.
„Samozřejmě," přitakala jeho matka, přestože pohled jejího muže naznačoval, že se budu muset snažit víc, pokud si chci Jina udobřit.
„Díky," pokusil jsem se jí úsměv oplatit. Pak jsem neohrabaně sbalil zapalovač a prohlásil: „Asi bych měl jít," a bez dalšího loučení jsem vypadl z Jinova bytu.
Pořádně jsem si oddychl, až když jsem vylezl před budovu na čerstvý vzduch. Ani mi nedošlo, že jsem nechal ležet ty blbý nedopalky na tom až zbytečně luxusně vypadajícím stole.
Celej rozhozenej předešlou událostí jsem přičichl ke své mikině. K mýmu zděšení byla cítit nejen po cigaretách, ale i po trávě. „Do prdele," zaklel jsem nahlas. Hlavou mi problesklo, že Jinovi rodiče si teď beztak myslí, že bych měl na odvykačku. Víc než to mě ale děsilo, že by to mohla být pravda.
Na to, že bych měl brzdit, mě poprvé upozornil Hoseok asi před dvěma týdny, když mě našel hulit v koupelně. „Sakra, to je smrad," postěžoval si a zamával si rukou před obličejem, aby rozhrnul tvořící se mlhu. „Co si jako myslíš, že děláš?!" vyjel na mě, když mě spatřil, jak se zkříženýma nohama vysedávám na záchodě a otupěle se usmívám. Měl jsem na hlavě dlouhou černou paruku a klobouk, ale nevzpomínal jsem si, proč tomu tak bylo. Ani jedna z těch věcí rozhodně nebyla moje. „Musíš s tím přestat," Hoseok mě rázně popadl za ruku a vyhoupl mě na nohy. Pak dodal: „Teď hned," vytrhl joint z mé ruky a spláchl ho do záchodu.
„Hej!" podrážděně jsem ho dloubl do paže. „Bylo to drahý," poznamenal jsem. „Příště platíš ty."
„Ne," Hoseok zavrtěl hlavou. „Příště neplatím já, ani ty ani nikdo jinej, protože žádný příště nebude!" zněl trochu bezradně. „Poslední měsíc jsem tě neviděl pořádně při smyslech," přeháněl. „Mám o tebe strach."
„Máš o mě strach?" zopakoval jsem s úšklebkem. „To je roztomilý."
„Myslím to vážně," opáčil.
Já na to ale nic neřekl. Jenom jsem přendal klobouk i s parukou na jeho hlavu a odhrnul mu umělý vlasy z obličeje. „Sluší ti víc než mě," řekl jsem mu.
Otočil jsem se k odchodu, ale u dveří mě zastavila Hoseokova slova: „Nemůžeš se trápit věčně. Jednou si budeš muset s Jinem promluvit."
No. Skoro. Vlastně je dobře, že se mnou Jin to ráno nechtěl mluvit. Netuším, co bych mu řekl. Nejspíš nějakou sračku. Ostatně jako vždy.
Ze zvyku jsem sáhl do zadní kapsy kalhot pro pomačkanou krabičku s cigaretama. Místo ní jsem ale nahmatal mobil, na jehož až moc jasným displeji stálo, že je půl osmé ráno. Když jsem tam tak stál a pozoroval, jak na hodinách přeblikávají minuty, najednou mi místo kouření přišlo jako mnohem lepší nápad si zavolat.
A tak jsem po prvotní překvapené odezvě z druhé strany vydechl: „Ahoj. Můžeš mluvit?"
