Yoongi
Od doby, co jsem se pohádal s Jinem, jsem měl k abstinenci dost daleko. Většinou to fungovalo naopak – když jsem měl špatný období, jen jsem celý dny spal, nebo čuměl do zdi a litoval sám sebe.
Občas jsem si dokonce namlouval, že mě Shiwon nechala proto, že chtěla abychom byli oba střízlivější. Když jsme spolu totiž ještě chodili, jen málokdy jsme u sebe neměli láhev vína nebo trávu.
S Jinem to ale bylo jiný. Kromě jeho párty jsme se (na naše poměry) drželi celkem při zemi. Když jsem ho teď ale neměl poblíž, nebyl nikdo, kdo by mě zastavil. Teda spíš nikdo, komu bych dovolil mě zastavit, a proto jsem jednoho zářijovýho rána přišel před dům, ve kterým se nacházel Jinův novej byt.
K mýmu štěstí (nebo možná spíš smůle) zrovna někdo vycházel z vchodových dveří, a tak jsem vešel dovnitř. Netušil jsem, kde přesně se Jinův byt nachází, takže jsem to vzal po schodech a postupně obcházel dveře všech bytů, dokud jsem nenarazil na ty s číslem 32. Ani jsem netušil, v jakým patře se nacházím, jelikož jsem u šestýho přestal počítat.
Místo zazvonění či zaklepání jsem začal vyřvávat věci jako „hej, Jine, musíš mi odpustit", „fakt mě to mrzí" a „já to tak nemyslel". Z tónu mýho hlasu šlo poznat, že jsem zlitej pod obraz.
Chvíli jsem se jen tak potácel po chodbě, až jsem málem zakopl o vlastní nohu. Když na moje kecy nikdo nereagoval, kopl jsem do dveří se slovy: „Vylez, ty zbabělče! Nemůžeš mi zlomit srdce a dělat, jako by se nic nestalo!" jako bych sám neudělal to samý. „No tak!" křičel jsem, ale hlas se mi zlomil.
Během svého patetickýho výlevu emocí jsem ani nepostřehl, že se otevřely dveře od jednoho z bytů. Vyšla z nich nějaká malá holka s růžovou mašlí ve vlasech a aktovkou na zádech. Otočil jsem se na ni až ve chvíli, kdy mi došlo, že slyším kroky.
Jen tam stála a vyjukaně na mě koukala. Až tehdy jsem si uvědomil, že mi po tvářích stékají slzy, a tak jsem si obličej rychle utřel do rukávu mikiny. A pak mi to došlo. Stála přede mnou vnučka pana Kanga.
Dřív, než stihla z úst vypustit něco jako: „Strejdo, ty vole, co tady děláš?" se konečně otevřely dveře od Jinova bytu. Ten, kdo v nich ale stál, k mému zděšení nebyl Jin.
