Hoseok
Bydlet s Yoongim nebylo nikdy jednoduché, ale od doby, co se mezi ním a Jinem cosi pokazilo během kempování, se soužití s ním stalo téměř nadlidským úkolem. Prvně jsem si myslel, že se zlomeným srdcem proleží celej semestr na koleji stejně jako minulé léto, když jsem se nastěhoval k němu do pokoje, jenže to jsem se přepočítal.
Naše lednička se pomalu začala plnit alkoholem všeho druhu a na stole se mu začaly hromadit krabičky od cigaret. Věděl jsem, že někde schovává i trávu, ale tehdy mi mé slušné vychování ještě nedovolilo prohrabat mu věci.
Místo toho jsem se Yoongiho několikrát snažil vyhodit na balkon, když jsem ho přistihl, jak kouří v pokoji nebo koupelně. Někdy to šlo po dobrém, ale jindy mi nezbývalo nic jiného, než sebrat peřinu a pastu s kartáčkem na zuby a s hlasitým zabouchnutím dveří odejít přenocovat k Namjoonovi.
Když jsem se pak dalšího dne vrátil, místo Yoongiho jsem v jeho (a někdy i ve své) posteli našel jen haldu nedopalků. Nejspíš si to nezasloužil, ale já ten bordel i tak vždycky uklidil. Koneckonců jsem tam ještě pořád bydlel taky a nehodlal jsem náš pokoj nechat v tak katastrofálním stavu. I tak jsem se musel smířit s faktem, že ten smrad už nikdy nevyvětrám, i kdybychom místo stěn měli v pokoji okna.
„Víš, že se na kolejích nesmí kouřit, že jo?" nadhodil jsem jednoho dne, když Yoongi vylezl z koupelny a do pusy si hodil další z cigaret.
„Huh?" pomateně se na mě otočil tak prudce, až na mě dopadlo pár kapek, které sklouzly z jeho mokrých vlasů. „Říkal jsi něco?"
„Nesmí se tady kouřit," upozornil jsem ho podrážděně. Že jsem musel všechno opakovat minimálně dvakrát, bylo totiž na denním pořádku a já ztrácel trpělivost.
„Aha," Yoongi vzal cigaretu do ruky a chvíli si ji prohlížel. „Tak nebudu kouřit," pokrčil rameny.
„Vážně?" s nadějí v hlase jsem se na něj podíval. Nicméně, on k mé smůle jen zahodil cigaretu do šuplíku, ze kterého následně vytáhl trávu, a tak jsem se s povzdechem vrátil k rozpracovaným úkolům.
***
Jednoho dopoledne mi zavolal Jin. Chtěl po mně, abych si „laskavě vyzvedl Yoongiho". Chtěl jsem mu říct, že nemůžu jen tak odejít ze školy, jenže on mi nedal prostor k námitkám. Prostě zavěsil, a tak mi nezbylo nic jiného, než jet přes půl Soulu k Jinovu novému bytu.
Jasně, nemusel jsem to dělat. Jenže moje svědomí mi nedovolilo nepřijet.
Že jsem udělal správné rozhodnutí, se mi potvrdilo hned, jak jsem ty dva zahlédl. Jin vypadal nasraně, Yoongi nedokázal jít rovně a já se začal modlit, ať se po cestě nepozvrací v metru.
Mé přání se vyplnilo, avšak jsem po cestě zjistil, že si Yoongi myslí, že jsem Namjoon. Nebo mě tak minimálně celou dobu oslovoval.
„Hele, už nesou novou," Yoongi ukázal na opraváře před námi.
Když jsem muži v montérkách nakoukl přes rameno, a zahlédl krabici, kterou nesl, otráveně jsem opáčil: „Myslíš tu mikrovlnku, kterou jsi minulej týden omylem zapálil?"
„Cože?" vysmýkl se mi tak, že sebou málem třískl o stěnu.
„Pozor," chtěl jsem ho znovu podepřít, ale on se nenechal.
„Ruce pryč!" rozkřikl se po celé chodbě. „Nebudeš na mě sahat, když o mně říkáš tak hnusný věci," napomenul mě. Myslel to smrtelně vážně. Nepamatoval si to.
„Ale já mluvím pravdu," zamumlal jsem spíš sám pro sebe a začal z batohu lovit klíče. Yoongi se mezitím procházel po chodbě a mluvil si sám pro sebe. Nebo možná mluvil na mě, ale jeho huhlání se nedalo rozumět, a tak jsem mu nevěnoval pozornost. Jediný, co jsem si celou dobu říkal, bylo: Kam se sakra podělo jeho chorobný lhaní, když ho nejvíc potřebuju?
