Yoongi
Se svou matkou jsem naposledy mluvil, když jsem se na začátku července stavoval doma. Teď se blížil podzim a já si ani nedokázal vzpomenout, kdy jsem jí naposledy volal. Ona na tom nejspíš byla dost podobně, protože jediné, co na mou otázku odvětila, bylo: „Ne." Pak zavěsila.
„Cože?" brblal jsem si sám pro sebe. „Ta svině mi to položila," vydechl jsem nevěřícně. Pak ale naštěstí mobil v mé ruce zavibroval, takže se mi naskytl nevšední pohled na nápis „matka" na displeji. „Co to sakra bylo?" ani jsem ji nenechal promluvit.
„To bych se měla ptát já tebe!" zepsula mě. „Jak je možný, že mi voláš zrovna tehdy, když se rozhodnu vzít si v práci volno? Víš vůbec, kolik je hodin? A proč jsi vůbec vzhůru tak brzo? Myslela jsem, že v pátek nemáš školu." Sakra. Co jsem si jako myslel, když jsem vytočil její číslo? Mělo mi dojít, že se bude dožadovat vysvětlení.
„No, já..." neměl jsem co na to říct. Tak nějak jsem ji nechal žít v představě, že žiju spořádaným životem, aniž bych dál zkoumal, zda tomu věří, nebo ne. Že jsme se s Shiwon rozešli, jsem se jí odvážil říct až o půl roku později. Nikdy jsem jí neřekl o Fredovi nebo třeba o Taehyungovi. Nikdy si však na miniaturní množství informací, které jí sděluji, nestěžovala. Jediné, co dělala, bylo, že mi dvakrát do roka napsala žiješ?, a tak jsem vždy jen odpověděl a ty?, aniž bych dostal odpověď. Poprvé po dlouhé době jsem se proto rozhodl upřímně říct: „Poslední dobou mám pocit, že nic nefunguje."
„Nefunguje?" To, že nepochopila, kam mířím, jsem přikládal její rozespalosti. Ve skutečnosti jsem ale moc dobře věděl, že moje matka na dojemný rozhovory o pocitech nikdy moc nebyla.
„Však víš," nervózně jsem šoupal podrážkou o kamínky na chodníku, „na kolejích se věčně seká Wi-Fi a včera někdo podpálil mikrovlnku v kuchyňce."
„A proto mi voláš?" povzdechla si.
„Eh, jo, to je všechno," vysoukal jsem ze sebe.
„No, tak dobře," v jejím hlase bylo slyšet znepokojení, které se však záhy vytratilo. „Mimochodem, mezi vypraným oblečením jsem našla jednu mikinu," vzpomněla si. „Je na ní napsáno žádný pravidla a nevím, jestli ji dát do pokoje tobě, nebo tvému bratrovi."
„Jo, ta mikina je..." Jinova. Už ani nevím, kdy přesně jsem si ji přivlastnil, avšak při vzpomínce, jak se v jeho mikině valím v jeho náručí, se mi udělalo nevolno.
„Yoongi-ah, jsi tam?" ozvalo se z druhé strany, když jsem dlouho neodpovídal, protože jsem se pokoušel zahnat pocit na zvracení a zklidnit svoje rozklepaný ruce.
„Jo, jo, jsem. Ta mikina je moje," přesvědčoval jsem ji. „Koupil jsem si ji minulej semestr v Soulu," vymýšlel jsem si. Pak už jsem se vzmohl jen na „promiň, už musím končit," načež jsem si klekl na vlhkou trávu. Rukama jsem se zapřel o zem, takže jsem měl rukávy i mobil od bahna, ale bylo mi to jedno. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit svůj žaludek i mysl.
Nedařilo se mi ale ani jedno, a tak jsem málem dostal infarkt, když se za mnou najednou ozvalo: „Yoongi?" Kurva, prolítlo mi hlavou. „Co to děláš? Jsi v pohodě?" Jin došel až ke mně, popadl mě za paži a zvedl mě na nohy. „Vypadáš příšerně." A ty vypadáš jako posranej Bůh, pomyslel jsem si.
„Máš pěknej byt," podotkl jsem.
„Prokrista, Yoongi," odfrkl si Jin podrážděně, když se mi podlomila kolena a on mě musel podepřít, „kolik jsi toho sakra vypil?"
„Fakt hezky voníš," zamumlal jsem mu do ramene, zatímco jsem už zase přemýšlel nad mikinou, která se valí u mě v pokoji v Daegu.
„Dělej, zvedej se, nemám na tebe čas," Jin se mě snažil postavit na nohy, ale moje tělo odmítalo spolupracovat. Jen co mě pustil, už jsem zase ztrácel rovnováhu. Částečně proto, že jsem byl vážně mimo, částečně proto, že jsem nechtěl, aby odešel. „Přestaň," ohnal se po mně, když jsem mu chtěl špinavou rukou přejet po obličeji. Heh, jako by nestačilo, že jsem mu zasral sako, když jsem se na něj pověsil.
Nakonec jsme se rozešli k zastávce metra poté, co Jin zavolal Namjoonovi, aby si mě „laskavě vyzvedl".
K Jinovu štěstí byl Namjoon jen dvě zastávky daleko, a tak nás zanedlouho našel, jak se potácíme směrem k zastávce. Dle Namjoonova vytřeštění očí, když nás spatřil, jsem usoudil, že musím vypadat opravdu odporně. V této domněnce mě jen utvrdila jeho ještě zděšenější otázka: „Co sis sakra to provedl?!"
„Já?" ukázal jsem na sebe. „To on," uchechtnul jsem se a dloubnul ukazovákem do Jinova hrudníku.
Jin protočil oči. „Díky, žes přišel," vděčně na Namjoona kývl. „Fakt spěchám, tak kdybys mohl..."
„Jo, jasně," přikývl Namjoon a podepřel mě z druhé strany, aby se Jin mohl z mého sevření vymanit. Už jsem mu ani nebránil, protože mi došly síly.
Poslední, co si pamatuju, je, jak padám do postele v Namjoonově pokoji a on mi sundává boty. Pak už jsem vytuhl s myšlenkami na to, že po probuzení se budu cítit ještě stokrát hůř než teď, a proto by možná bylo lepší, kdybych zůstal spát navždy.
Žádná kocovina ani zlomený srdce. Jen sladký sny a poslintaná deka.
