Yoongi
Začni sepisovat omluvnou řeč. Jin nás zve na Novej rok na chatu.
Ještě zbývala asi půl hodina cesty vlakem, když mi došla Hoseokova zpráva. Neodepsal jsem, jenom jsem drbnul do Taeho, který celou cestu poklimbával, aby si textovku taky přečetl.
„Půjdeš tam?" zeptal se, načež dlouze zívnul. Ruce měl založený na hrudi a oči stále trochu přivřený. Já jsem na to nic neřekl, jenom jsem krčil rameny. „Ty tam chceš jít, nemám pravdu?" tipoval rozespalý Taehyung.
„Očividně se ti ta představa vůbec nelíbí," podotkl jsem.
„Jenom jsem unavenej," odvětil. „A rozhodně ti nehodlám diktovat, co máš dělat."
„Proč ne? Možná by pak všechno bylo jednodušší," rozjímal jsem.
„Možná pro tebe," usoudil. „Mně ale stačí, že dělám špatný rozhodnutí sám za sebe."
„Neděláš špatný rozhodnutí," namítl jsem.
„Vážně?" ušklíbl se. „Tak co je tohle?"
„Není tvoje vina, že jsem Hoseokovi nechal jen stupidní vzkaz," ubezpečoval jsem ho.
„O tom nemluvím," zavrtěl hlavou. „Měl jsem na mysli to, že jsem dobrovolně koupil lístky na vlak, kterej odjíždí o půl šestý ráno."
Mírně jsem se pousmál. „Promiň."
On otevřel oči a otočil se na mě. „Tak co mu řekneš?" povytáhl obočí. „Já se možná spokojím s pouhým ‚promiň', ale Jin ne."
„Neříkal jsem, že tam pojedu," vyhýbal jsem se odpovědi.
„Myslel jsem, že ho miluješ," nadhodil Tae.
„Jo," vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. Pak jsem o něco tišeji dodal: „To já taky. Dokud jsem to všechno neposral. Dokud jsem mu doslova nevrazil pěstí do nosu," upřesnil jsem. „Takhle se přece lidi nechovají k někomu, koho milují, no ne?"
„Lidi z lásky dělají nejrůznější voloviny," zkonstatoval Tae klidně. „Správná otázka spíš zní, jestli je Jin schopnej odpustit ti a najít důvěru, kterou možná ztratil? A jestli seš ty schopnej udělat to stejný?" věnoval mi tázavý pohled, a tak jsem ten svůj radši stočil k oknu, za nímž začínalo svítat.
„Nemám, co bych mu odpouštěl," tvrdil jsem. „Nic mi neudělal."
„To, že se cítíš provinile, neznamená, že nemáš právo být na něj naštvanej," Tae vytasil další ze svých mouder. „Copak ti taky neublížil?"
Nic jsem na to neřekl. Jen jsem znepokojeně zamručel a dál se věnoval scenérii za ušmudlaným sklem.
***
Když jsem dorazil domů, nikdo tam nebyl, a tak jsem nerušeně vyházel špinavý oblečení z kufru, rozpustil ve vodě vitamíny, který mě Hoseok celej měsíc nutil pít, a se skleničkou v ruce jsem zaplul do svýho pokoje.
Tam na mě čekalo hořkosladký překvapení v podobě Jinovy mikiny, která ležela úhledně poskládaná na mé posteli. Vzal jsem ji do dlaní a chvíli zíral na nápis žádný pravidla na vínově rudé látce. Nejradši bych ji spálil. Ne kvůli Jinovi, kvůli tomu pitomýmu nápisu.
Když jsem měl tu mikinu naposledy na sobě, byl to vlastně jedinej kus oblečení, kterej na mě zůstal potom, co ze mě Jin všechno ostatní oblečení trochu neohrabaně v zápalu vášně strhal. Ležel jsem v posteli v jeho tehdejším pokoji na kolejích a on se nade mnou skláněl jen ve spodním prádle.
Bylo skoro jedenáct v noci a mně se chtělo hrozně spát. Ne že by sex nezněl lákavě, ale v danou chvíli mi spánek přišel jako příjemnější varianta. Nic jsem ale neříkal, a proto se Jin zeptal: „Mám přestat?", když si uvědomil, že tam jen nehybně ležím a snažím se udržet otevřený aspoň jedno oko.
„Cože?" jeho slova mně znovu trochu probrala.
„Jestli mám přestat," zopakoval. „Vypadá to, že každou chvílí odpadneš," zkonstatoval starostlivě.
„No a?" podivil jsem se. „Můžeš si se mnou dělat, co chceš."
„To rozhodně nemůžu," oponoval Jin. Chtěl se ode mě odtáhnout, ale já si ho přitáhl do objetí a nehodlal ho pustit.
„Neopouštěj mě," drmolil jsem, „zůstaň tady se mnou."
„Já ale nikam nejdu," smál se s hlavou zabořenou do mýho ramene. „Jenom jsem..."
„Si chtěl lehnout vedle mě?" doplnil jsem za něj. „To ti nemůžu dovolit."
„Proč ne?" zajímalo ho. „Víš, trochu blbě se mi tady dýchá," upozornil mě, jako by snad nemohl otočit hlavu na stranu a pořádně se nadechnout.
„Tak nedýchej," poradil jsem mu. „Bude neskutečně romantický, když umřeš v mý náruči."
„Spíš to zní dost stupidně," namítl.
„Takže se radši vrátíme k tomu sexu?" navrhl jsem, ale oči jsem měl zavřený a můj mozek už pomalu přestával vnímat.
„Bylo by divný šukat tě ve spánku," opáčil.
„Mně to nevadí, máš moje svolení." No jo, já vím. Nejspíš jsem mu měl říct o tom incidentu s Namjoonovým učitelem. Třeba by mi pak řekl, že se sebou můžu zacházet líp než jako s kusem hadru, kterej můžu podstrčit komukoliv kdykoliv v jakýmkoliv stavu.
Možná jsem to tehdy řekl právě proto, že jsem něco takovýho chtěl slyšet, ale on se místo toho jen se zamračením a slovy: „Přestaň, to je nechutný," odtáhl a lehl si vedle mě, jak měl původně v plánu.
Jsem si jistej, že to nemyslel zle. Nejspíš si myslel, že to ani nemyslím vážně, protože pořád lžu, nebo usoudil, že jde o nějaký zvrhlý vtip. I přesto jsem měl ale pocit, jako by říkal: „Ty seš nechutnej," protože přesně to jsem si sám myslel.
Nakonec jsem tehdy počkal, až Jin usne, protože můj mozek nebyl schopnej vytěsnit jeho (nebo vlastně možná moje) slova z hlavy. Pak jsem poslepu nahmatal oblečení, které se válelo na zemi, a odebral se do koupelny. Bylo mi úplně jedno, že jsem místo svých kalhot omylem vzal ty jeho, a prostě na sebe hodil to, co jsem měl zrovna v ruce.
Sesunul jsem se k zemi, opřel se o kachličky na stěně a přitáhl si kolena k sobě. To bylo poprvé po dlouhé době, co jsem si vzpomněl na to, co se dělo v tom podělaným kumbálu, a tak jsem probrečel celou noc, aniž by si Jin čehokoliv všiml. Vlastně ani nevím, co bych mu řekl, kdyby mě tam našel.
Nad ránem jsem se vrátil za Jinem do postele, protože jsem mu nechtěl nic vysvětlovat. Teda... vlastně jsem chtěl, ale zároveň jsem chtěl, aby to byl on, kdo ten rozhovor započne.
Ráno jsme se ale k tomu, co jsem říkal v noci, nevraceli. Jin to nepovažoval za podstatné, dost možná už na to stihl zapomenout. Mě to ale naštvalo. Měl jsem pocit, že mi nevěnuje dostatek pozornosti. Nebylo to vůči němu fér, protože posledního půl roku mě měl plnou hlavu. Nedalo se teda říct, že by Jin udělal něco špatně, a já to v hloubi duše věděl. Ten problém jsem byl já. Už zase.
Asi za týden potom, co jsem se málem zadusil vlastníma slzama u svýho kluka v koupelně, jsme se seznámili s Namjoonovou novou holkou, která byla vlastně dost v pohodě. Já ale nedokázal vystát, jak spokojeně Suji a Namjoon vypadali, a tak jsem ji přímo před Namjoonem pomluvil.
Argh, fakt jsem kámoš na hovno. Přesně to jsem si pomyslel předtím, než jsem vytočil Hoseokovo číslo v naději, že mi po tom všem dokáže odpustit.
