Taehyung
Trvalo asi tři týdny, než se mi Hoseok konečně uráčil vysvětlit, proč bych neměl jeho a Yoongiho navštěvovat. Vlastně už jsem se chystal na jeho neustálé odrazování vykašlat a prostě k nim vtrhnout, když se konečně ozval.
Vůbec jsem netušil, co mám očekávat, když jsem klepal na dveře jejich pokoje. Snažil jsem se připravit na nejhorší, zatímco jsem doufal v nejlepší, přestože jsem nevěděl, co přesně si pod tím představit.
Vlastně bych vám tuto část příběhu vůbec nevyprávěl, kdyby nebyla tak podstatná. Jsem si ale jistej, že Yoongi by se vám nesvěřil, protože se mu o tom těžko mluví, a proto musím zasáhnout. Kdyby se ale ptal, tak mě neznáte, jasný?
Přiznávám, že mám pro Yoongiho nejspíš slabost, protože se v něm pořád snažím vidět to dobrý. Naše první setkání uprostřed zamlženého lesa ale považuji za osudové, a proto se jen tak nehodlám vypařit z jeho života. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se prezentoval tak sebevědomě, zatímco se tak moc nenávidí. Vlastně jsem myslel, že mu ten vztah s Jinem prospívá. Působili spolu fakt šťastně. Vím, že nic netrvá věčně, ale já se přesto domníval, že jim to vydrží déle než půl roku.
„Ahoj," usmál se na mě Hoseok nesměle poté, co mi otevřel.
„No, ahoj," pozdravil jsem ho. Pak jsem dodal: „Tak kde je?"
„Pojď dál," Hoseok ustoupil, abych mohl vejít. Pak kývl směrem k pokoji a sám si začal oblékat bundu.
„Ty nezůstaneš?" podivil jsem se.
„Jdu s Jiyeon na oběd a pak mám ještě jednu přednášku," pověděl mi, když si nasazoval čepici. „A stejně si myslím, že bude lepší, když si promluvíte v soukromí," dodal, když si bral klíče, které ležely na ledničce.
„Ok," odvětil jsem trochu nejistě, takže to znělo spíš jako otázka. „Měj se," bylo jediné, co jsem stihl říct předtím, než za sebou rychle zabouchl, jako by se nemohl dočkat, až se na chvíli vypaří z tohoto ponurého pokoje.
Po krátkém zaváhání jsem si pověsil bundu na věšák a boty urovnal do úhledné řady k ostatním. Hoseokova zásluha, předpokládám. Pak jsem nakoukl do pokoje, kde jsem spatřil Yoongiho ležet ve své posteli zády ke mně. Byl zahrabaný do deky a přes hlavu měl přetaženou kapuci od černé mikiny. Rozhodl jsem se proto zaklepat na futra dveří, přestože musel slyšet, jak si povídám s Hoseokem.
„Spíš?" zeptal jsem se tlumeným hlasem, přestože jsem odpověď na svou otázku moc dobře znal. Vlastně jsem vůbec nevěděl co říct, což se mi v Yoongiho přítomnosti ještě nestalo, a proto jsem byl krapet nervózní.
Když se pokojem ozvalo: „Kéž by," přeběhl mi mráz po zádech, jelikož v jeho hlase nebyl slyšet ani náznak žádné emoce.
„Přinesl jsem ti okurkový sushi," oznámil jsem a položil igelitku, kterou jsem držel, na stůl.
Ho však místo jídla zajímalo: „Co tady děláš?"
„Prý s nikým nechceš mluvit," odvětil jsem, „tak jsem si přišel popovídat."
„Hm."
„Můžu k tobě?" napjatě jsem postával na místě a čekal na svolení.
On se na mě nezaujatě otočil a chvíli mě pozoroval. Pak odhrnul kus deky se slovy: „Posluž si."
Posadil jsem se tedy vedle něj a přehodil si deku přes nohy. Za zády jsme měli hozený polštář, čučeli jsme před sebe na bílou zeď a jediný, co jsme vnímali, byl dotyk paže toho druhého na své vlastní.
