Cap's sister - Vivienne Jane Rogers |Avengers|

2. Přála jsem si umřít.

Počet slov: 751

~Vivi~

Seděla jsem připoutaná na židli a přede mnou se nacházela má blonďatá vrstevnice. Zrovna se prala s viditelněji starší dívkou, která měla zřejmě cíl zabít. Začalo se střílet a já jsem je vyděšená k smrti pozorovala a u toho velice přerývaně dýchala. V tu chvíli, kdy mladší dívka střelila tu starší do hlavy, jsem začala křičet. Bylo mi jasné, že jsem na řadě já. Blondýnka ke mně pomalu šla, namířila zbraň přímo na mě. A střelila. V tu chvíli mi projela obrovská bolest levým ramenem a já vykřikla.

~Bucky~

Slyšel jsem křik. Bylo mi jasné, že se jedná o Vivi, v poslední době se budila ze svých nočních můr s křikem. Chápal jsem ji, taky jsem to zažil a pořád někdy zažívám. Zvedl jsem se z postele a mířil přímo do jejího pokoje.

-

Už mi brečela do trička, ale neřekla mi co se jí zdálo, potřebovala prostě jen podporu v někom, komu se může vyplakat do ramene a ne někoho na vypovídání. Chápal jsem ji. Párkrát přede mnou už něco ze své minulosti vytáhla, moc to pro mě znamenalo. Ona pro mě moc znamenala.

,,Bucky...Já-já už nemůžu," zavzlykala.

,,Co nemůžeš?" Ptal jsem se tiše a možná až moc opatrně.

,,Už nemů-nemůžu dál...Už to nezvládám. Chci aby-aby to už skončilo."

Přitáhl jsem si ji ještě blíže a jen ji objímal. Po chvíli se konečně uklidnila a sedla si na postel. Ten pohled byl, tak bolestivý, ale krásný.

,,Přála jsem si...umřít" zašeptala skoro neslyšně. ,,Kdy-když jsem tam byla...přála jsem si umřít."

-

Když už tiše oddychovala na mé železné paži, mohl jsem si konečně urovnat myšlenky. Tedy se o to aspoň pokusit. Bohužel nebo bohudík jsem po chvilce také bezesně usnul.

-

~Vivi~

Pomalu jsem otevřela oči. Vedle mě tiše oddychoval James. Pousmála jsem se. Ten krásný obličej, pootevřená ústa, poklidný výraz. To vše mě tak moc uklidňovalo a přivádělo do jiného světa.

V tu chvíli otevřel oči a pomalu si uvědomoval, co se včerejší noc stalo. Usmál se na mě a chtěl vstát, když už se ovšem zvedal, neudržela jsem se a musela ho chytit za zápěstí. Nechtěla jsem, aby odcházel, svou přítomností mě uklidňovala.

-

Když jsem jedla svou dost provizorní snídani ve svém pokoji, nemohla jsem myslet na nic jiného, než na ten sen. Takový se mi ještě nezdál. To bylo poprvé. Tohle si ale pamatuju! Pamatuji si, jak jsem se cítila, když na mě blondýnka mířila zbraní. Bolelo to, bolelo myslet na to. Pomalu jsem si rukou přejela po levém rameni. Dodnes tam byla jizva.

V mé mysli se mezi sebou potýkaly dvě strany. Jedna, která mi radila všem vše říct a druhá, která tvrdila naprostý opak. Snažila jsem se, opravdu hodně jsem se snažila neukazovat své emoce, ale pomalu mě to zabíjelo zevnitř.

Znovu jsem si ukousla svého jablka aka. snídaně a pokračovala ve své předešlé činnosti. Přemýšlení.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře ve, kterých se objevil Thor. ,,Můžu?" Zeptal se opatrně, přikývla jsem a posunula se na své posteli, aby si mohl sednou vedle mě.

Thor byl jeden z mála lidí, kterému jsem důvěřovala, byl to úžasný kamarád a ještě úžasnější společník do hospody, když se chcete opít.

Seděli jsme tam spolu do té doby, dokud nás nevyrušila F.R.I.D.A.Y., která nám oznamovala, že Tony svolal poradu.

-

~Steve~

Když už přišla do místnosti i má sestra, mohli jsme začít. Tony nám říkal něco o nových oblecích. Moc jsem ho nevnímal, byl jsem myšlenkami v Brooklynu ve čtyřicátých letech. Když jsme byli všichni volní a šťastní, já, Bucky i moje sestra Vivi, které tehdy bylo pouhých 14 let.

Když jsem se na ni podíval dnes, viděl jsem mladou, ale zlomenou dospělou dívku. 'Mladou'- Když jsem ji viděl naposledy, bylo jí 14. Teď vypadala starší, ale rozhodně ne, že by byla starší o 70 let. Nikdy mi nechtěla říct, co se jí stalo.

,,Steve, soustřeď se," byl to Tony. Poznal, že nevnímám, hned jsem nasadil pohled •jsem v pozoru• a už se nenechal vykolejit žádnou myšlenkou.

-

~Vivi~

S výsměchem v očích jsem pozorovala Steva, který se právě zvedal ze země, kam jsem ho před malou chvilkou poslala.

Měla jsem ho moc ráda, ale to sourozenecké škádlení jsem si prostě nemohla odpustit. ,,Proč to děláš?" Zeptal se naoko naštvaně.

,,Dělám to proto, milý Stevie, protože jsi můj bratr," usmála jsem se na něj a spokojeně odešla.

Tak? Jaký je váš názor na tuto kapitolku? Vím, zatím se ještě nic zvláštního nestalo, ale nebojte, za chvliku se to pořádně rozjede<3

Na'vi-99🌹