ig: writer_navi769
Počet slov: 729
~Vivi~
,,Tony, pojď sem na chvilku," zamávala jsem na toho miliardáře, který zrovna seděl u stolu a dychtivě něco probíral s Buckym, což pro mě bylo samo o sobě dost nepochopitelné. Tony Buckyho zrovna nemusel, takže tohle bylo příjemné překvapení.
,,Jasně!" Zavolal a zvedl se z borové židle.
,,Co potřebuješ?" Zeptal se Tony, když ke mně dokráčel.
Položila jsem mu ruku okolo ramen a rozešla se s ním k sobě do pokoje. Celou dobu jsem mlčela a pouze mu zatínala nehty do ramene, přez které jsem měla přehozenpu svou ruku.
,,Jelikož jsi jako jeden z mála lidí z tohohle týmu chytrej, potřebuju pomoct," usmála jsem se. ,,Je se mnou něco špatně, asi," upřesnila jsem mu.
,,Aha? A co přesně se děje?" Vyzvídal a už určitě v hlavě střádal určité plány, jak mi pomoct, aniž by věděl, co mi je. Bylo to od něj tak laskavé.
,,Ta magie se stále nějak podivně rozšiřuje a já stále častěji a častěji vídám útržky něčeho, co jsem nikdy nezažila, ale vzpomínám si na to. Nedává to smysl, já vím," zasténala jsem nakonec.
,,Ráda bych ti to ukázala, ale v budově to nepůjde a mezi lidmi asi taky ne," povzdechla jsem si.
,,A na střeše by to šlo?" Napadlo ho najednou.
Vítězně jsem se usmála a přikývla. Musela jsem svou roli zahrát bez chyby, takže se nesmělo nic pokazit a Tony nemohl pojet jakékoli podezření.
,,Tak jdem na střechu," pokýval hlavou a vyšel z pokoje se mnou v těsném závěsu.
Když jsme se konečně ocitli na dřevěných schodech vedoucích k malým stropním dvířkům, měla jsem snad ten nejúžasnější pocit zadostiučinění, jaký může existovat.
Rychle jsem ty malé posuvné dveře na stropě posunula a po žebříku vylezla až na střechu. Po chvíili se objevila Tonyho hlava a za chvíli se ze škvíry přede mnou spupalo celé jeho tělo.
Potichu jsem se pohihňávala, ale nokonec jsem mu pomohla se dostat na nohy. Usmála jsem se a zařadila se za čekající skupinku Avengers. Potom jsme se vytratili na roh a nechali Tonyho a Steva samotné. Aspoň v rámci možností.
Tony po mně chvíii nechápavě civěl, ale nakonec se začal věnovat Stevovým slovům, které jsem bohužel na tu dálku neslyšela.
Jen jsem viděla jak si Steve kleká na zem a v rukou drží malou sametovou krabičku červeno zlaté barvy. Jaká romantika!
Tony se nahlas zasmál a chvíli váhal. Už jsem měla pocit, že mu půjdu naliskat, když s úsměvem přikývl a nechal si na prst navléknout prstýnek.
Všichni jsme začali výskat a povykovat.
,,Nechtěla jsi mi ukázat svou magii?" Zasmál se Tony a u slova magie naznačil uvozovky.
,,Ne, chtěla jsem tě odvézt až ke svému bratříčkovi. A já ho povedu k oltáři," zasmála jsem se.
,,Víš, že většinou k oltáři vedou otci nebo nejbližší osoby mužského pohlaví?" Přidal se do konverzace Steve.
,,A? To je přece jedno. Já jsem jediný, kdo to zbyl," zamsála jsem se mu.
,,Ještě Bucky," zarazil mě.
,,Přece bys mě nevyměnil za toho vojáka," naoko jsem se naštavala.
,,Já budu svědek a povedu Steva k oltáři," zasmál se Buck. ,,Už to je nejmíň tři měsíce domluvený. Teda jen pokud by se vůbec s Tonym brali."
,,Cože?!" Zarazila jsem se.
,,Vivi, budeš můj svědek a dovedeš mě k oltáři?" Požádal Tony bez známky laškování ani vtipu v hlase. Byl seriózní a myslel to vážně.
Obrátila jsem se na něj a věnovala mu ten jezářuvější úsměv, který jsem dovedla. ,,Ano, milý Tony."
Usmál se a pevně mě objal. Cítila jsem se spokojeně.
_
,,Bucky? Nechceš už jít spát?" Zeptala jsem se Buckyho, který si stále čerl knihu. Ležel vedle mě v posteli a byl zabraný do řádků, že mou otázku ani nepostřehl.
,,Jo, už jdu," odpověděl a knihu zaklapnul.
Zhasnul lampičku a lehl si vedle mě. Chvíli jsme se na sebe oba dívali a mně se najednou začaly z očí valit slzy. Plakala jsem a ani jsem si to plně neuvědomovala.
,,Copak je, Viv?"
,,Nic," zasmála jsem se dost nervózně.
,,Pověz mi to," naléhla Bucky a slzy mi slíbal z tváře, pak mě pouze objal.
,,Jen-jen, jsem šťastná a spokojená."
,,A na tom jě něco špatně?" Nechápal a prsty se mi hrabkal ve vlasech.
,,Nikdy to takhle nevyrží dlouho..."
Tak ještě jedna poklidná kapitola. :) Snad abyste se psychicky připravili...
Moc děkuji za hlasování a komentáře. Vždy to potěší!
Je to navíc snad nejkratší kapitola z příběhu, ale nevadí.
ig: writer_navi769
ČTEŠ
Cap's sister - Vivienne Jane Rogers |Avengers|
Fanfic,,To je takovej hajzl!" Zaječela jsem, když jsem jen v pyžamovém tričku a kraťáskách vešla do obývací místnosti AToweru. Všichni mě nechápavě pozorovali, jen jeden člověk promluvil: ,,Mluv slušně." ,,Steve, seru ti na nějaké 'Mluv slušně'!" V tu...
