Evil never gives up/(Peter Pan) CZ

Les

Běžela jsem větší a větší tmou do lesa. Nikde žádná cesta, jen tma a plno stromů. Větve mě škrábali do obličeje a občas jsem zakopla o pařez.

Zastavila jsem se a snažila jsem se zjistit kde právě jsem. Kolem byla ale taková tma že nešlo vidět ani na krok. Postava kterou jsem pronásledovala se ztratila.

"Sakra!" zanadávala jsem si nahlas. Stratila jsem se.

Snažila jsem se nepanikařit a neměnit moc směr, chtěla jsem se otočit a vydat se směrem jakým jsem přišla.

Zamžourala jsem do tmy ale vůbec to nepomohlo. Byla tu jen černočerná tma.

Povzdychla jsem si a udělala první krok na cestu zpátky, ale pak jsem ho znovu viděla.

I přes tmu okolo jsem ho viděla jasně.

"Petere." řekla jsem do ticha a v tu chvílí se ztratil.

"Skvělý, a co mám jako dělat teď?" zeptala jsem se nahlas a rozhodila jsem rukama.

Nedivila bych se kdyby tohle opravdu udělal Pan, ale pořád mi tu něco nesedělo. Pan byl přece mrtvý.

Pak ale najednou hustou tmu nočního lesa rozzářily drobné světýlka. Přibývalo jich, bylo jich čím dál víc.

Světlušky. 

Ozářily nádherně les a ukazovali mi cestu kam se vydat dál.

Šla jsem tedy za nimi.

Znovu jsem byla na jakési mýtině. Tam se světlušky ztratily. Bylo tu ale o dost víc světla než před chvílí v lese.

Uviděla jsem ho. Seděl na velkém kameni sám. Nikdo okolo nebyl.

"Tak si přišla." promluvil bez toho aniž by se na mě podíval.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se odhodlaně. Pan se jen uchechtl.

"Tohle je tvé přivítání někoho po letech, někoho kdo ti vždy zachránil život?" hlasitě se rozesmál.

"Cože?" zeptala jsem se nechápavě, něco mi tu nesedělo. Pan byl.. jiný.

"Nejsi moc chytrá, pronásledovat někoho o kom si nejsi jistá kdo to přesně je." řekl a objevil se za mými zády.

Prudce jsem se otočila. Byl hrozně blízko, jeho obličej byl jen malinko od toho mého a stále se přibližoval.

Na rtech mu hrál ďábelský až bláznivý úsměv.

Pocítila jsem strach.

"Cítím tvůj strach, milá Lauro." řekl a úsměv se mu zablýskl v jasu měsíce který najednou vykoukl zpoza stromů.

"Nebylo chytré tu chodit." řekl a jeho zorničky se rozšířily. Srdce mi divoce bušilo a dech se mi zrychloval.

Přiblížil se k mému uchu a zašeptal.

"Nebylo chytré, chodit tu sama." uchechtl se a jeho smích mi projel celou hlavou až do mozku.

Ucítila jsem obrovskou bolest v hlavě. Všechno se ponořilo do tmy. Omdlela jsem.

"Lauro!" bylo poslední co moje uši uslyšeli.

Někdo křičel moje jméno.

 Oslava ve městě se pomalu chýlila ke konci. Pár lidí už dokonce odešlo domů.

"Neviděli jste někdo Lauru?" zeptala se Sněhurka Henryho a Krasoně, když jí dlouho nikde neviděla.

"Ne, naposledy jsem jí viděl s Hookem." odpověděl Henry.

"Díky." odpověděla s úsměvem Sněhurka a zamířila za Hookem který stál opodál s Emmou.

"Hooku!" zavolala na něj Sněhurka.

"Neviděl si někde Lauru? Nikde jí nemůžu najít a Henry říkal že jí viděl naposledy s tebou."

"Jo, seděli jsme támhle na té lavičce." odpověděl a ukázal hákem na lavičku na které stál kelímek ze stánku.

"Sakra." zaklel nahlas.

"Co? Co se stalo?" začala panikařit Sněhurka.

"Seděli jsme tam a povídali si. Chtěla mi něco důležitého říct, ale Emma mě pak zavolala."

"Chceš říct že je to moje vina!?" vyjekla naštvaně Emma.

"Ne ne ne, já jen vysvětluju jak to bylo." odpověděl rychle Hook.

"Fajn, ale kam pak šla? Nenapadá tě něco kam by mohla jít?" ptala se dál Sněhurka.

Hook se hluboce zamyslel.

"Jo, jedno místo mě napadá. Počkejte tady, za chvíli budu zpátky." odpověděl a bez dalších slov se rozeběhnul směrem jakým před asi hodinou odešla Laura.

Hook se prodíral hustou vegetací lesa. Větve a listy ho šlehali do tváří. On však stále pokračoval v cestě.

Dorazil na plácek v lese. Uviděl dívku která stála u stromu zády, byla u ní nějaká postava.

Ve chvílí kdy se k ní chtěl rozeběhnout, omdlela.

"Lauro!" zakřičel Hook a postava z ničeho nic zmizela. Rozeběhl se k ní.

 Dívku uchopil do náruče a vydal se s ní rychle zpátky do města.

Než odešel, rozhlédl se.

Ale po tajemné postavě nebyli ani památky.