Nový začátek, nový život. Laura se vrátí tam kde to všechno skončilo a tam kde to taky zase všechno začne. Začnou se jí dít podivné věci a sny. Někdo jí bude sledovat. Najde si nové přátele, nebo bude stále myšlenkami v minulosti? Přizná si konečně...
"Lauro. Lauro vzbuď se." uslyšela jsem nějaký tichý ale za to hlasitý hlas. Bylo to jako ozvěna.
Otevřela jsem oči. Kolem mě byla tma. Ale nebyla to tma jako taková kterou jsem si pamatovala před chvílí, bylo to spíš šero.
Když jsem se trochu víc rozkoukala, uvědomila jsem si že přede mnou stojí Pan.
Trochu jsem sebou cukla. Bála jsem se kde to jsem.
On si však klekl přede mě.
"Konečně ses probudila. Neboj se, nic se ti nestane." řekl a mě ten tón hlasu přišel velmi známý.
"Kde to jsem? Umřela jsem?" zeptala jsem se.
"Ne." řekl, sklopil zrak a na rtech se mu objevil úsměv.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pak se na mě znovu podíval.
"Za chvílí se zase probudíš, nebudeš si toho ale moc pamatovat." řekl a v tu chvíli se ozvaly hlasité rány, jakoby někdo do něčeho bouchal velkým kladivem.
"Co je to?" zeptala jsem se a tep se mi zase zrychloval.
"Neboj se, to se tě jen Hrdinové snaží probudit." vysvětlil a já to moc nechápala.
"Lauro, vzbuď se! Slyšíš nás?" ozval se ženský hlas, velmi povědomý.
"Nemáme moc času." řekl Pan.
"Mrzí mě to, slibuju že se brzy uvidíme. Nebudeš si tohle pamatovat, nic z toho co se v noci odehrálo. Chci ale aby sis pamatovala tohle to. " řekl a znovu se ozval ten ženský hlas.
Sněhurka. Blesklo mi někde v hlavě a Pan se otočil na mě.
"Pamatuj," řekl a chytil mě za rameno.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Nesmíš věřit všemu co vidíš. Učil jsem tě aby si věřila všemu ale teď to musíš porušit." díval se mi přitom do mých očí. Nebyli to ty bláznivé oči jako v noci. Tyhle oči byli klidnější.
"Musíš věřit svému srdci Lauro, jen tak poznáš co je pravda a co ne."
"Už se probouzí!" zakřičela odněkud Sněhurka.
Pan se na mě usmál, i když trochu smutně.
"Já ti věřím, Lauro." řekl a obraz se mi začal rozmazávat.
"Já ti věřím." slyšela jsem někde doznívat v hlavě a pak jsem otevřela oči.
Ležela jsem na své posteli a kolem mě stála Sněhurka, Krasoň a Hook.
"Ty žiješ!" vykřikla nadšeně Sněhurka a objala mě.
"Co se stalo?" řekla jsem zmateně a pokusila jsem se posadit. Hlava mě ale tak zabolela že jsem si musela znovu lehnout.
"Opatrně." řekl Krasoň a pomohl mi položit se.
"To se musíš zeptat tady Hooka, zachránil tě." řekl opět Krasoň.
Nic jsem nechápala. Za oknem byla vidět jen tma. Rozhlédla jsem se po slabě osvícené místnosti.
"Půjdeme pro ostatní, ty hlavně lež. Musíš si odpočinout." řekla Sněhurka a odešla společně s Krasoněm z místnosti.
"Jak ti je?" zeptal se Hook když odešli.
"Bolí mě hrozně hlava a nic si nepamatuju. " odpověděla jsem.
"Co se vlastně stalo? Pamatuju si naposledy oslavu a to jak spolu mluvíme." zeptala jsem se po chvíli.
"Najednou si odešla z oslavy a nikdo nevěděl kde jsi. Napadlo mě jít do lesa, ale když jsem přišel najednou si omdlela. Tak jsem tě vzal a odnesl zpátky." vysvětlil.
Snažila jsem si vzpomenout, ale marně. Ani kousíček vzpomínky, nic. Vše co se odehrálo po oslavě jsem si nepamatovala.
Pokusila jsem se vzpomenout si ale v té chvíli mě šíleně zabolela hlava. Jakoby něco nebo někdo nechtěl abych si vzpomněla.
"Opravdu si nic nepamatuješ? Někoho jsem u tebe viděl, nějakou postavu." pokrčila jsem rameny.
"Ne, nic. Pomiň."
"To nevadí." usmál se.
Když bylo chvíli opět ticho, promluvil znovu on.
"Tak já zajdu pro ostatní. Nevím kam všichni šli." řekl žertovně a vydal se ke dveřím.
"Killiane?" řekla jsem.
Otočil se.
"Ano?"
"Díky za záchranu." řekla jsem a on se usmál.
"Není zač. Odpočiň si." žertovně se uklonil a odešel z místnosti.
Povzdychla jsem si a podívala se z okna. Hodinky na nočním stolku ukazovali dvě hodiny v noci.
Ještě parkrát jsem se snažila si vzpomenout, ale pokaždé přišla jen ta příšerná bolest hlavy.
Otočila jsem se na bok. Uběhla asi hodina ale nikdo se zatím nevrátil.
Snažila jsem se co nejdéle vydržet a počkat až někdo přijde. Teď jsem prostě nechtěla být sama.
Minuty ale dále ubíhali a dveřmi nikdo stále neprošel.
