Nový začátek, nový život. Laura se vrátí tam kde to všechno skončilo a tam kde to taky zase všechno začne. Začnou se jí dít podivné věci a sny. Někdo jí bude sledovat. Najde si nové přátele, nebo bude stále myšlenkami v minulosti? Přizná si konečně...
Padla jsem na zaprášenou silnici. Ohlédla jsem se. Portál, kterým jsem právě prošla se za mnou okamžitě zavřel.
"Zvládla jsem to."
Zvedla jsem se ze země, oprášila se a rozhlédla.
Stála jsem uprostřed města. Vypadalo to jako Storybrooke, jenže jiný. Prázdný, temný, věž byla zbořená a všechny domy byli jakoby prázdné.
"Fajn, teď se ukáže jak dobře sis prošla město." řekla jsem si pro sebe povzbudivě a vyrazila jsem směrem do centra.
Hrdinové byli sice už evidentně někde pryč, ale přesto jsem se snažila aby mě nikdo zbytečně nezahlédl.
Plížila jsem se podél domů. Za celou dobu jsem opravdu nikoho nepotkala, ulice byli zcela prázdné.
Konečně jsem se dostala k obchodu.
Z dálky jsem si ho prohlédla. Vypadal líp než ve městě. Vypadal udržovaně.
Došla jsem pomalu k němu. Dovnitř nešlo vidět, okna byli zcela zakryta staženými žaluziemi.
"Sakra!" řekla jsem si v duchu. Tohle mou situaci zrovna neulehčovalo. Neměla jsem ale na výběr.
Musela jsem se dozvědět jestli je tohle to místo co hledám.
Zhluboka jsem se nadechla abych nabrala odvahu. Na dveřích vysela cedulka která oznamovala že je obchod otevřený.
"Je na čase dokončit to co jsme začali." řekla jsem si šeptem a chystala se vzít za kliku. Předtím jsem se však ještě pro jistotu rozhlédla. Kolem bylo stále prázdno.
Rozhodla jsem se dveře tedy otevřít.
V obchodě byla tma z nedostatku světla které nemohlo proudit přirozeně skrz okna dovnitř.
Zavřela jsem opatrně za sebou dveře a zamžourala jsem do tmy.
Očím chvíli trvalo než si na tu tmu zvykli. Nakonec se ukázalo že tu až taková tma není, bylo tu spíš dost temno.
Obchod byl prostorný, uklizený, čistý, přesně tak jak jsem si ho pamatovala z toho posledního snu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vyšla jsem k pultu kde ležel malý zvonek na přivolání obsluhy. Věděla jsem ale že zazvonit na něj by mohlo znamenat mnoho problémů.
"Přejete si něco?" ozval se zamnou docela přísný mužský hlas a mě ztuhla krev v žilách. Nevěděla jsem co říct.
Chvíli bylo ticho.
"Jestli nic nechcete, odejděte." promluvil hlas znovu a já ho poznala.
"Vlastně bych měla jedno přání." promluvila jsem s úšklebkem.
