Evil never gives up/(Peter Pan) CZ

Pravda o srdci

"Lauro. Lauro probuď se." slyšela jsem v dálce hlas, jakoby šeptal.

"Musíš se probudit, je čas." ozvalo se znovu.

Přes zavřená víčka jsem viděla tlumené světlo. Občas lehce zablikalo.

Víčka jsem měla těžká, cítila jsem slabost ale zároveň vracející se sílu.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Byla jsem ve velké místnosti. Světlo vycházelo ze stropního světla, které slabě svítilo.

"Co se to stalo?" řekla jsem si pro sebe šeptem.

"Lauro?" ozval se hlas vedle mě. Otočila jsem hlavu nalevo.

"Pane?" řekla jsem překvapeně.

Pan udělal dva velké kroky k lůžku a objal mě.

"Jsem rád že jsi v pořádku." řekl mi do ucha když mě držel v objetí.

Jakmile objetí přerušil, posadil se na kraj postele. Postel byla docela prostorná a pohodlná takže to nebyl problém.

Podíval se mi do očí a já jsem si vzpomněla co říkal ve vzpomínce. Usmála jsem se.

"Ještě někdo tu na tebe čeká. Dojdu pro něj." řekl po chvíli. Vstal a vyšel malými dveřmi ven, na chodbu.

Zapřela jsem se v rukou a posadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila že jsem evidentně někde v nemocnici.

Hlavou mi bleskla vzpomínka. Vrátily jsme se ale já neměla srdce. Tak jak to že jsem...

Dveře se otevřeli a vytrhly mě tak z myšlenek. Ve dveřích stál Hook.

"Killiane!" vykřikla jsem šťastně. Hook přišel ke mě a opatrně mě stiskl v náruči.

"Ty si nám dala teda pořádně zabrat." řekl a já se usmála.

"Říkala jsem že se vrátím." řekla jsem mu do ucha. Pustil mě a usmál se.

 "Musíme jí dostat domů." promluvil Pan, který stál opřený o teď už zavřené dveře.

Netvářil se moc nadšeně, probodával Hooka vražedným pohledem.

Hook se otočil zpátky na mě.

"Můžeš vstát?" zeptal se mě. Odkryla jsem ze sebe přikrývku a opatrně položila nohy na zem. Chytila jsem se okraje postele a pokusila jsem se opatrně postavit na nohy.

Nohy byli slabé z toho jak dlouho jsem ležela.

Jak jsem vlastně dlouho ležela?

Zapřela jsem se a postavila jsem se, nohy však neudržely váhu celého těla a já se zpátky posadila na postel.

Hook mě chytil za ruku. Usmála jsem se něho.

Zapřela jsem se znovu a zkusila jsem se znovu postavit.

Nohy už více poslouchali.

"Pomalu." řekl Hook a nepouštěl mou ruku.

 Udělala jsem pár kroků a nohy mě s každým dalším krokem víc a víc poslouchali.

Když nás sestřička pustila z nemocnice, pomalu jsme se vraceli nocí zpět do mého bytu.

Hook odemknul zamčené dveře a otevřel je.

Byt byl tak jak jsem si ho pamatovala.

Když jsme všichni vešli dovnitř, Hook za námi dveře opět zamknul.