Nový začátek, nový život. Laura se vrátí tam kde to všechno skončilo a tam kde to taky zase všechno začne. Začnou se jí dít podivné věci a sny. Někdo jí bude sledovat. Najde si nové přátele, nebo bude stále myšlenkami v minulosti? Přizná si konečně...
Zastavila jsem se u kavárny kde jsem zahlédla něčí stín.
Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikoho jsem neviděla.
Pak jsem ale uslyšela za sebou pohyb a rychle jsem se otočila. Srdce mi bušilo až v krku.
Naproti na chodníku stál Rampelník!
Pokud moje srdce bylo na pokraji sil, tak teď mi skoro vyskočilo z hrudi ven.
Rampelník tam jen tak stál, díval se na mě a pak na mě s posměchem zamával.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Do prdele!" zaklela jsem. Byla jsem v koncích.
Rampelník se objevil najednou přímo přede mnou.
"Zdravím tě, Laura, že? Jak rád tě zase vidím." vysmíval se mi do obličeje.
"Co chceš?" vyštěkla jsem na něj odhodlaně.
"Co chci? Panovu smrt, ale to ty moc dobře víš. Nebudeme to ale probírat tady venku, znám lepší místo." ušklíbl se slizce, chytl mě za zápěstí a přenesl nás pryč.
O pár vteřin později jsme byli v nějaké tmavé místnosti. Respektive ve vězení.
Obklopovali nás silné mříže.
"Byla jsi velmi odhodlaná až do konce, to se musí nechat. Tady ale tvoje cesta i život končí." uchechtl se a přenesl se, teď už stál za mřížemi.
"Teď už se k němu nemáš jak dostat. Nemáš kouzla a ani tu růži kterou ti dal."
Rozeběhla jsem se směrem k mříži, chytla za ní a vztekle s ní zatřásla.
Rampelník se hlasitě rozesmál.
"Jak jsi hloupá." řekl a přistoupil až úplně k mříži a podíval se mi do očí.
"Padouši nemaj šťastné konce, to by si měla vědět z pohádek." řekl, otočil se a zamířil pryč.
"Pan ale není padouch!" zakřičela jsem na něj rozzuřeně, ale on se jen znovu rozesmál.
"Měj se milá Lauro. Neboj se, vyřídím mu tvá poslední slova." řekl a s hlasitým smíchem odešel pryč.
Znovu jsem vztekle trhla mřížemi ale ani se nepohnuly.
"Kurva!" zakřičela jsem do ticha ale slovo se jen odrazilo od studených zdí cely.
Krk se mi najednou stáhl, špatně se mi dýchalo. Docházel mi čas. Posadila jsem se na studenou kamennou zem a zhluboka jsem dýchala.
Musela jsem rychle něco vymyslet.
"Ale co?"
Pan stál u okna a díval se ven. Myslel na ní. Na dívku na kterou nedokázal přestat myslet celou dobu od své smrti.
Nechápal jak někdo může na někoho tak usilovně myslet. Doufal že jí zase někdy uvidí, chtěl jí ale od všeho toho zla které ho provázelo držet co nejdál.
"Tak co? Máš to?" zeptal se Pan když ucítil za sebou Rampelníkovu přítomnost.
"Ještě ne." ušklíbl se Rampelník. Pan si povzdychl, věděl že tohle bude ještě těžké.
"Neřekl si mi že si tu měl návštěvu." promluvil znovu Rampelník a Pan se konečně otočil.
"Cože?"
"Nech toho, vždyť už i Hádes poznal že tu je a už jí dokonce hledá." řekl Rampelník a opět ho surově chytil za lem jeho obleku.
Pana se zmocňoval strach, ne o sebe ale o Lauru.
"Jak se k tobě teď asi dostane? Nemá už ani tvou růži." řekl posměšně Rampelník. Vychutnával si jak je Pan bezmocný.
"Neboj, zamkl jsem jí někde kde jí nikdo nenajde, kromě Háda."
"Ne.." řekl polohlasem Pan.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Věděl že pokud jí Rampelník někde zamknul a ona se nedostane pryč, Hádes si jí vezme za svou. Zemře.
Pana se zmocňovala panika a bezmoc.
"Ale ano, tvoje milovaná Laura se už nedostane mezi živé." ušklíbl se slizce Rampelník a pustil Pana.
Rampelník se otočil a byl připravený k odchodu ale Pan ho zastavil.
"Mám pro tebe nabídku." řekl vážně a klidně Pan, jakoby se to co se stalo před chvílí ani neudálo.
Rampelník se otočil a uviděl jak Pan drží v ruce malou lahvičku.
"Cože?" zeptal se překvapeně Rampelník.
"Nabízím ti tohle za ní." řekl Pan a Rampelník se rozesmál.
"Tohle chceš udělat pro jednu hloupou holku?" zasmál se Rampelník, Pan ale měl velmi vážnou tvář.
Položil lahvičku na jeden podstavec který stál v obchodě.
"Pusť ji a je to tvoje." řekl Pan a ukázal na lahvičku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vypadalo to že Rampelník nad něčím přemýšlí.
"Dobře, pustím ji." řekl a chtěl si lahvičku vzít, Pan ho ale zastavil.
"Ne, dostaneš to až jí pustíš." řekl přísně Pan a Rampelník se zašklebil. Panova hra se mu nelíbila.
Beze slova se otočil a odešel z obchodu pryč.
Pan vzal lahvičku do ruky a schoval si jí pod oblek. Věděl že ven jít nemůže, mohlo by to vše jen zkomplikovat a Lauře by mohl někdo ublížit.
Nezbývalo mu tedy nic jiného než zůstat v obchodě a čekat.
