Kook princess

MISE ZAHÁJENA

Jela jsem směrem ke Cameronovým. Tu jeho ránu jsme museli vyčistit. Jinak se mu tam mohl dostat zánět. Což by určitě příjemný nebylo.

„Ne. Ne. Gwen, já-já tady bejt nemůžu," protestoval.

„Dobře. No tak mi prostě budeš muset věřit," konstatovala jsem. Jemu se ale pořád něco nelíbilo a měl poznámky, který si mohl klidně odpustit: „Jo, to už jsem jednou udělal." Zaparkovala jsem a vypnula motor. „Fajn, tohle už jsme probírali. Já tě nenaprášila. Tak už to překousni."

Vystoupili jsme z auta a já Johna nenápadně vedla dovnitř do domu. Snažila jsem se jít co nejtišeji, ale John B to zřejmě nechápal. „Hale, víš, nemyslím si, že by byl Ward šťastnej, kdyby mu jeho bývalý zaměstnanec krvácel po domě." Dala jsem si ukazováček před ústa: „Šššš!!!" Musela jsem ho ztišit a zastavila se v chůzi. On udělal to samé a zůstal na mě zírat. „Tak nekrvácej," dodala jsem a nakoukala z verandy dovnitř do haly.

„A jak to, že jsi mě vzala sem? Ke Cameronovým?" zeptal se šeptem a snažil se, aby to bylo tišeji než před tím.

„Strejda s tetou jsou v zahraničí na služební cestě," odpověděla jsem a vešla dovnitř, když jsem si byla jistá, že je čistý vzduch. John B mě následoval. Z ničeho nic se ale ze shora ozval Wardův hlas: „Čau, Jerry."

„Do háje!" zaklela jsem šeptem. „Jdi! Jdi! Schovej se!" strkala jsem ho přes halu do vedlejší místnosti. „Dělej!" Zůstala jsem stát pod schodama a čekala, až Ward sejde dolů.

„Neříkej mi, že tu sazbu nemůžeme znovu projednat. My tu sazbu znovu projednat můžeme, Jerry. A to taky právě děláme."

„Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem, jakmile sešel dolů z posledního schodu. Ward si schoval telefon do dlaně, aby ho ten člověk na druhé straně neslyšel. „Co tady děláš?" ptal se.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se nevinně. Ward ukázal ke dveřím: „Zavírej ty dveře. Gwen, no tak." Prošel kolem mě.

„Promiň..."

„Ne! Udělám." Slyšela jsem ho mluvit po cestě ven do telefonu. Nečekala jsem na nic a vzala Johna za ruku. „Poď." Vedla jsem ho po schodišti nahoru do salónu. „Zalez sem a sedni si. Budu hned zpátky." zavřela jsem za ním dveře a běžela najít lékárničku. Našla jsem ji rychleji, než bych čekala, a rychle běžela zpátky nahoru za Johnem.

„Fajn," zavřela jsem za sebou dveře. John B se posadil na koženou pohovku. „Vyhrň si tričko," přikázala jsem a sedla si vedle něj. „Uf, dobře," vyhrnul si tričko.

„Musíme to vydezinfikovat."

„Počkej, to je líh?"

„Ano. Jedině tak budeme mít jistotu," nakapala jsem líh na tampónek a nechala se ho do něj vsáknout. „Tak jo." Posunula jsem se k němu blíž. „Zavři oči. Na tři. Připravenej?" Společně jsme počítali, a když jsem mu tampónek přiložila na ránu, zakřičel tak, jak jsem snad nikoho ještě křičet neslyšela. Rychle jsem mu zakryla dlaní ústa, abych jeho vyjeknutí ztlumila. Kdyby ho někdo slyšel, nejspíš by to byl velkej průšvih. „Jako fakt?! Můj bože."

„Promiň," omluvil se.

„Ještě nikdy jsem neslyšela někoho takhle skučet." Otírala jsem mu ránu, mezitím co nepřestával bolestně sténat, až mě nakonec plácl po ruce: „Přestaň."

„Prosím?" zeptala jsem se uraženě. Tak já mu pomáhám a on si bude ještě stěžovat.

„Promiň, promiň," zase se omlouval. „Kdo - kdo je ten chlapík na zdi?" Podívala jsem se na obraz Denmarka Tannyho, na který byl zaměřený Johnův pohled. „Ou, to je Denmark Tanny. Sára mi řekla, že je to zakladatel Tannyhillu," vysvětlila jsem mu.

„Zakladatel?" Přikývla jsem.

„Tak, jak otrok založil plantáž s bavlnou?" vyptával se.

„Byl to svobodný muž." Ta jeho rána vypadala opravdu špatně. Bylo v ní tolik prachu a špíny. „Je tak trochu záhadou," pokračovala jsem ve vyprávění o Denmarku Tannym. „Objevil se tu odnikud a zaplatil za všechnu půdu v okolí. Ve zlatě."

„Ve zlatě?"

„Jo, podle Sáry." Už jsem tu ránu měla skoro vyčištěnou, když se zvedl a šel k tomu obrazu. „Hele, co? Ještě nemám hotovo, Sancho." Pozorovala jsem ho, jak začal hrabat v šuplíku a vytáhl ven nějaký seznam jmen. Vzala jsem z lékárničky náplast a vstala z pohovky. John B se na mě otočil. „Hele, co ještě víš o tomhle chlápkovi?" Podezřívavě jsem se na něj podívala. Proč se o něj tak moc zajímal?

„Amm, Sára mi řekla, že když se s Wardem, mým strejdou a tetou přistěhovali, tak našli deník, almanach a spoustu papírů. Všechno to bylo rozptýlený po obou domech," povídala jsem, zatímco si John B držel tričko nahoře a já mu přelepila to zranění. „Ward a strejda to všechno darovali do státního archivu v Chapel Hill."

„Můžu to vidět?" John B si spustil tričko dolů.

„Vidět co?" zeptala jsem se a uklízela věci zpátky do lékárničky.

„Ty-ty archivy. Potřebuju je vidět."

„No, můžu tě tam dostat, jestli chceš," nabídla jsem se. Všechno to jeho vyptávání ale bylo dost podivný. „Strejda a Ward mají svěřenecký průkaz." John B se toho hned chytil: „Jo, jo. To potřebuju."

„Do Chapel Hill?" Proč by tam vůbec chtěl? Určitě to nebylo kvůli doplnění informací z dějepisu.

„Jo, hned teď." Se zbláznil? Hned? Co si jako myslel?

„Proč teď?"

„To ti říct nemůžu." Jo a ještě mi to nemůže říct. Zajímavý.

„Další uprchlické záležitosti?"

„Uh... tak nějak. Je to záležitost národní bezpečnosti." Dělal si ze mě šprťouchlata? Jako vážně? Po tomhle snad nečekal, že mu pomůžu. Ani za nic jsem mu nic nevěřila.

„Celý život čekám, až mi tohle někdo řekne."

„Koukni, já-já vím, že to zní šíleně, ale já si ten průkaz fakt potřebuju půjčit. Čím míň toho víš, tím líp, jasný? Jen-jen mi musíš věřit." Ha! Věřit mu? A zrovna s tímhle? Nikdy.

„Ne," odpověděla jsem narovinu, „ale jestli chceš, můžeš se zeptat Sáry. Nebo ještě líp, můžeš se zeptat Warda."

„Potřebuju jít teď."

„Fajn, ale jdu s tebou," oznámila jsem. Na což John B hned reagoval: „Ne."

„Ano. Protože já ti ten průkaz nedám," rozhodla jsem. „Což ti dává tři možnosti; mě, Sáru, a nebo pá pá, nikam nejdeš. Pokud teda nechceš zkusit Warda." John B mlčel. Věděl, že mám pravdu. Neměl jinou možnost. „To jsem si myslela." Lehce jsem ho plácla do břicha přes tu ránu a měla zamířeno ke dveřím. „Dělej, jdeme." On bolestně zasténal a opřel se o křeslo vedle něj. Dámička jedna.

•••🌊🐚🌊•••

Autor: Omlouvám se za dlouhé čekání. Doufám, že se vám tahle část líbí.