Kook princess

KDYBY...

Ward nastartoval letadlo a vyjel. Pomalu nabíral rychlost na dráze, když se vedle letadla objevilo auto. Byl to John B.

„Ahojky." Radostí mi spadl kámen ze srdce. Přijel pro mě.

„Ahojky! Hej! Je to dobrý. Je to dobrý," ujišťoval mě. S úlevou jsem se zasmála. Ward se naklonil dopředu, aby přes mě na Johna viděl a zařval: „Vypadni z tý dráhy! Jeď pryč!" John B ale jen přidal a předjel Warda. Ward přidal taky. To ne. Vždyť by Johna mohl zabít. Vrhla jsem se na Warda: „Ne! Ne! Zabiješ ho!" Snažila jsem se mu zabránit v jeho možném úmyslu. Ward mě silou, bez citu odstrčil a já se bouchla do ruky. Vyjekla jsem.

Ward jel dál a stále zrychloval. John B zastavil přímo uprostřed dráhy a Ward mířil přímo na něj.

„Zastav! Stůj! Zabiješ ho!" křičela jsem a lomcovala Wardovi s rukou. Nemohla jsem se dívat, jak do Johna Ward jen tak najede. Musela jsem tomu zabránit. „Stůj!"

Ward na poslední chvíli zatáhl za brzdu. V moment, kdy to udělal, prudkost zastavení donutila má záda odlepit se od sedačky a celé mé tělo letělo dopředu. Díky bezpečnostním pásům jsem se v okamžik zastavení letadla vrátila zpátky. Ztěžka jsem dýchala a rychle se podívala ven na dráhu před sebe. Letadlo zastavilo ani ne metr před Johnovým autem. John B byl ale v pořádku. Byl v pořádku. Všechno bylo v pořádku.

S roztřesenýma rukama jsem zápasila s pásem a snažila se odpoutat. Mezitím Ward už lezl ven z letadla.

„Gwen! Gwen!" volal na mě John B a chvátal ke mně, aby mi pomohl ven. V tom ho ale okamžitě zastavil Ward. Rozzuřeně Johna odstrčil. „Chceš ji snad zabít?!" rozčiloval se Ward. „O co se snažíš?! Pokoušíš se nás zabít?!"

„Nedělej to, Warde," varoval mého opatrovníka John B.

„Ne. Ne," vyskočila jsem ven z letadla a pospíchala k nim. „Neubliž mu," žádala jsem Warda. „Johne..." stoupla jsem si mezi ně. Starostlivě jsem natáhla ruce k Johnově tváři. „Johne, jsi v pořádku." Pečlivě jsem skenovala jeho obličej pro jakékoli známky zranění. Žádné jsem nezaznamenala. Byl opravdu bez jediného škrábnutí. Byl tu se mnou.

Prsty jsem mu projela jeho jemné vlasy a se slzami v očích vzlykala: „Je mi to tak líto. Miluju tě. Já tě miluju."

Ward mě popadl za paži a chtěl mě od Johna odtáhnout. „Jdi od něj," přikázal. Vytrhla jsem se mu a otočila se k němu čelem: „Ne! Nesahej na mě!" John B mě pevně chytil kolem pasu a přitáhl si mě k sobě co nejblíž to šlo. Hlavně co nejdál od toho muže, který se mě zrovna pokusil s největší pravděpodobností unést.

„A neříkej mi, co mám dělat. Už ne," postavila jsem se mu. Ve Wardově výraze bylo vidět zklamání. Avšak jaké zklamání. Pochybovala jsem, že by litoval toho, co se pokusil udělat.

„Myslíte si, že tímhle něco změníte?" vítězoslavně se zeptal, když se ozvaly policejní houkačky. „Nezměníte." Na dráhu dorazilo policejní auto. Obrátila jsem se k Johnovi: „Musíš jít. Musíš -" Bála jsem se. Z auta vystoupila šerifka.

„Díky bohu, že jsi tady. Já ti to říkal, Susan. Úplně přišel o rozum," odkazoval Ward k Johnovi. Co si o sobě myslel? Taková komedie. To nemohla být pravda.

„Ruce za hlavu," přikázala šerifka.

„Jo, dělej, co říká, kluku," řekl s úsměvem Johnovi. Šerifka Peterkinová vytáhla pistoli
a namířila ji na Warda. S ohromením jsem to sledovala.

„Mluví na tebe, Warde," oznámil mu John B. Ward se otočil k šerifce.

„Jsi zatčen za vraždu velkýho Johna Routledge a rodiny Johnsonových," řekla šerifka.
V moment, kdy vyslovila jméno mé rodiny, jsem propukla v pláč: „Ne! Ne..." Podlomila se mi kolena. Kdyby mě John B nedržel, už bych klečela zhroucená na zemi. „Držím tě. Jsi u mě," utěšoval mě. Pevně jsem tiskla Johnovu ruku, zatímco mě držel na nohou, a vnímala pouze jeho hlas a teplo vyzařující z jeho těla přitisknutého na mé.
      Nic bolestnějšího jsem nikdy nezažila. Ta ostrá bolest zasáhla mé srdce jako šíp. Měla jsem pocit, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout. John B měl tedy celou tu dobu pravdu. Jen moje naivní mysl si to nechtěla připustit.