Kook princess

ODLETOVÁ DRÁHA

🐚•3. osoba•🐚

Ward stál na balkoně a koukal před sebe. Hlavou mu proudila spousta myšlenek, z kterých ho vyrušila Rose: „Zlato? Auto je naložený."

„Jo," přikývl, ale nevypadalo to, že by se mu chtělo někam jet. Rose k němu přišla blíž: „Dobře... Co teda děláš?"

„Já jen... potřebuju chvilku, jasný," bránil se.

„Dobře..."

„Bůh ví, jestli to tu ještě někdy uvidím."

„Božínku Warde, no tak. Nebuď melodramatickej."

„Nejsem melodramatickej," otočil se k Rose. „Podívej, ten kluk ví o svém otci."

„Co ví? Byla to nehoda."

„Víš, co nebyla nehoda? To, že jsem zabil Gweniny rodiče a bratra. A pak jeho strýce a tetu. Její poslední rodinu. Všichni se dozvěděli o velkém Johnovi a chtěli proti mně něco podniknout. John B tohle ví taky. A řekl to Gwen."

„Dobře. Ale copak jsi měl jinou možnost?" Rose se k němu naklonila. Ward od ní odvrátil pohled a zavrtěl hlavou. „Přesně, tak se tím netrap," povzbuzovala ho. „Jen se postarej o Gwen, jako jsi dělal celou dobu." Nikdo z nich pak chvíli nemluvil. „Mluvil jsi s lidmi z Nassau?" narážela Rose na zlato, které měl Ward přepravit na Bahamy. S sebou měl vzít Gwen, aby ji prozatím dostal co nejdál od Johna.

„Karibská banka to převezme, jakmile přistanu," potvrdil Ward.

„Fajn, takže je to zařízený," zaradovala se Rose. „Dokázal jsi to, zlato. Je po všem. Gratuluju." Políbila ho Rose. „Tak už běž." Ward kývl a odešel.

🐚•3. osoba•🐚

Čekala jsem na Warda u auta. Měla jsem s ním odletět na nějakou schůzku ohledně jeho podnikání. Chtěl, abych přišla na lepší myšlenky a abych si alespoň trochu odpočinula.

Vyjeli jsme téměř okamžitě. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a dívala se z okna, když jsme míjeli ten starý kostel, kam mě vzal
John B.

🐚•Vzpomínka•🐚

Natáhla jsem k Johnovi ruku. On ke mně bez zaváhání natáhl svoji a pomohl mi nahoru.

„Pozor na hlavu," varoval mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla to taková menší půdička.
A vypadala i docela útulně. „Úžasný, že jo?" Johnovy oči se rozzářily nadšením.

„Jo," potvrdila jsem. Asi jsem chápala, proč se tu Johnovi líbilo. Mohl sem přijít a nikoho by ani nenapadlo ho hledat.

„Koukni na tohle," ukázal na trám, kde byly vyrytý dvě jména, jeho a nejspíš jeho táty.

„To jsi ty?" ptala jsem se.

„Jo," řekl. „Bylo mi 10. Vyryli jsme to s tátou." Zvedla jsem hlavu a usmála jsem se, když jsem viděla jeho upřímný úsměv a radost. Jakmile ke mně obrátil svou pozornost a naše pohledy se setkaly, jeho úsměv maličko znervózněl.
I když jsem neměla už kvůli Sáře a Rafovi, nemohla jsem si pomoct nemyslet na to, jak moc bych chtěla být jeho. John B byl perfektní typ kluka, který by byl udělal cokoliv, co by mi na očích viděl. „Jo..." zašeptal a odvrátil pohled. „A podívej na tohle," zamířil k oknu na druhé straně podkroví.

Uprostřed byl zavěšenej zvon. Když jsem ho míjela, musela jsem si zazvonit. Zatáhla jsem za provaz, zvon se zhoupnul do strany a krátce zazvonil.