Kook princess

ODHALENÍ

Balila jsem si pár věcí do tašky přes rameno, abych pak mohla jet za Johnem, když jsem zaslechla Rafa s někým mluvit.

„Rafe?!" zavolala jsem, ale zdálo se, že mě neslyšel. To bylo dobře. V plánu jsem s ním mluvit neměla. Vyšla jsem na chodbu a potichu scházela schody.

„Já jí to teď udělat nemůžu." Slyšela jsem Rafa mluvit do telefonu. „Nemůžu. Neudělám to. Já ji praštil, Tope. Teď to prostě udělat nemůžu." Sešla jsem první patro a chtěla pokračovat dál po schodech dolů, když jsem slyšela něco, co jsem neměla. „Víš, co mi řekl táta? Ne. Ne. Ne. Tope! Její strýc a teta jsou mrtví." V ten moment jsem ztuhla a nebyla schopná pohybu. Co jen to řekl? Co - co to mělo znamenat? To nebyla pravda. Oni nemohli - ne...

„Víš, co to znamená?" Rafe pokračoval bez toho, aniž by věděl, že jsem poslouchala. „Její jediná rodina. Nemůžu jí říct tohle, a pak na ni vybalit, že to všechno byla jen sázka." Jaká sázka? Co to všechno mělo znamenat? Rafe se na okamžik odmlčel a poslouchal Toppera, s kterým telefonoval. Po chvíli promluvil: „Jasně, že ne." Znovu se odmlčel. „Dobře, řeknu jí to." Po této větě se zvedl z postele, na které do té doby seděl. Rychle jsem se schovala za zeď, aby mě neviděl. Vyšel z místnosti a šel dolů. Minutku jsem počkala, a potom šla dolů po něm. Stál ve dveřích a díval se ven na zahradu. Potichoučku jsem za ním proběhla a vyšla ven druhou stranou. Venku už jsem měla připravený kolo. K mé smůle si mě ale Rafe všiml a rozběhl se za mnou.

„Gwen! Hej! Počkej, Gwen! Počkej! Stůj, stůj, stůj!" volal za mnou. „Zpomal. Zpomal," dostihl mě a chytil mě za ruku. Slezla jsem z kola a nechala ho spadnout na zem. Rozhořčeně jsem se k Rafovi obrátila a odstrčila ho od sebe. „Ještě jednou na mě zkus sáhnout!" Šla jsem zvednou kolo.

„Co jsi slyšela, Gwen?"

„Je to pravda? Jsou mrtví? A ta sázka? Jsem to já? Jsem já ta sázka? Byl náš vztah sázka?"

„Ano," přiznal. V jeho očích byla vidět vina. Cítil se provinile. Na to už bylo ale pozdě. Měl na to myslet dřív.

Nasedla jsem na kolo. „Náš vztah byla lež?"

„Omlouvám se, Gwen. Já nechtěl," nervózně se ode mě odvrátil a promnul si oči. Na to jsem neměla čas. Rozjela jsem se a objela ho.

„Ne, Gwen. Gwen. Prosím! Gwen, prosím neodjížděj, dobře?!" Povzdechla jsem si a zastavila.

„Tvého strejdy a tety je mi líto. A omlouvám se, že jsem ti lhal."

„Vážně, Rafe?" zeptala jsem se ironicky. Došel za mnou a stoupl si přede mě. „Poslyš, Gwen. Moc mě to mrzí. Jen neodjížděj prosím."

„Proč ne? Moje poslední rodina je nejspíš mrtvá a člověk, kterému jsem věřila, mi právě řekl, že mě jen využíval pro svoje pobavení." 

„Gwen, já... Miluju tě, jasný? Potřebuju tě." Jasně, potřeboval mě. A tomu jsem měla věřit? Střílel si ze mě? I kdybych mu chtěla věřit, prostě už to nešlo. Nemohla jsem. A i kdybych nám dala další šanci, nebyla tu jistota, že mi znovu neublíží. Nebyla tu jistota vůbec v ničem.

„Gwen, prosím. Nechtěl jsem tě uhodit. Moc mě to mrzí. Už to nikdy neudělám. Změním se. Slibuju." A tady to bylo. Přesně takhle to vypadá, když se nacházíte v toxickém vztahu. To je jen; já se změním, budu lepší, uvidíš. Na konec je to vždy jen horší. Tohle už se napravit nedalo. Nemohla jsem se do toho nechat stáhnout znovu. Bylo to těžký, ale bylo to tak.

„Rafe, já na to teď nemám. Prostě to nejde," odvrátila jsem od něj pohled a pevněji sevřela řídítka. On přikývl: „Dobře." Nezvedla jsem hlavu, dokud neodešel. Pak už jsem jen ujížděla, co nejrychleji jsem mohla.

Dorazila jsem k Johnovi a zastihla ho samotného u mola. Potřebovala jsem si s někým promluvit. A vzhledem k tomu, že on byl jeden z mála lidí, kteří o mně věděli prakticky všechno, chtěla jsem se svěřit jemu. Vlastně jsem ani neměla na výběr. Další lidé, kteří patřili k němu, byli Sára, Rafe a Ward. No, mohla jsem se svěřit Sáře, ale nechtěla jsem narušovat její vztah s jejím bratrem.

Šla jsem k němu a nervózně si hrála s rukávy mého trička. „Ahoj," pozdravila jsem ho.

„Ahoj." Okamžitě poznal, že něco nebylo v pořádku. Přešla jsem na okraj mola a sedla si. John B si stoupl vedle mě a tiše mě pozoroval, než promluvil: „Co se stalo? Jsi v pořádku?" Ne, nebyla jsem v pořádku. Nevěděla jsem, co budu dělat. V hlavě jsem měla prázdno. Už jsem neměla nikoho. Byla jsem sama. Proč? Proč to muselo potkat mě?

Když jsem neodpovídala, John B si ke mně přisedl. Nic ale neříkal. Čekal, až budu chtít mluvit sama. Přemýšlela jsem, čím začít. Nějak jsem musela. Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila vyslovit to nejhorší: „Můj strejda a teta jsou mrtví. A k tomu mě Rafe nikdy opravdu nemiloval. Byla to jen sázka." V očích jsem měla slzy.

„Cože?" zeptal se John B nevěřícně.

„Rafe o tom mluvil s Topperem po telefonu." Podívala jsem se na něj: „Ty jsi ale věděl, že se něco takového stane, že jo?" Vzpomněla jsem si na jeho obavy ohledně mě a Rafa. Nejspíš hlavně proto se mi ho snažil rozmluvit.

„No..." odvrátil ode mě pohled, „tak trochu. Spíš jsem se jen obával. Víš... Ward... on... zabil mi tátu." Po této větě se mi zastavil dech. Proč by to Ward dělal? Ne. Ne. Tohle by on neudělal. Vždyť byl tak milý. Staral se o mě. Nevěřila jsem mu. Tohle ne. Všechno ostatní ano, ale tohle nešlo. A i kdyby to Ward udělal, jaký by k tomu musel mít důvod? Zabít člověka není jen tak. Muž jako Ward by to udělat nemohl. Jedině jen strašlivou náhodou. Třeba v hádce nebo při kamarádské potyčce. Někdo jako Ward by přece jen tak z ničeho nic nikoho nezabil.

„Cože? Panebože, Johne... Johne, ne. Tohle - tohle mi nedělej. Nedělej mi to ještě těžší." Oba jsme mlčeli.

„Dobře... Musím jít," zvedla jsem se. „Omlouvám se. Neměla jsem sem chodit." Rozešla jsem se zpátky ke svému kolu. Nechala jsem slzy volně stékat po mých tvářích. Tohle už bylo moc. Nemohla jsem to zvládnout. Jak bych taky mohla?

„Hej! Gwen!" běžel za mnou John B. Já se nezastavila. „Hej. Hej. Podívej, no tak," objal mě zezadu a pevně mě držel. „Je to v pořádku," přiložil své rty k mému temeni. „Je to dobrý." Otočila jsem se k němu.

„Řekni něco. Prosím."

„Někdy se prostě stává, že se hrozné věci dějí dobrým lidem." Na nic víc jsem se nezmohla. Nechtěla jsem rozebírat to, že mu Ward údajně zabil tátu. Protože jsem mu to nevěřila. Navíc by nás tahle debata tak akorát určitě dostala do hádky. A to jsem opravdu v tu chvíli nepotřebovala. Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla. Od našeho rozhovoru jsem čekala trochu něco jiného. Ne další množství nezodpovězených otázek.

•••🌊🐚🌊•••

Autor: Ahojky, doufám, že se vám tahle část líbila. Jinak jsem vás taky chtěla poprosit, kdybyste měli zájem, byla bych ráda, kdybyste mrkli na první kapitolu příběhu, který jsem včera zveřejnila. Jmenuje se Půlnoční tajemství. Je to můj vlastní příběh. I když teda inspirovaný.

Moc by pro mě znamenalo, kdybyste si tu první část přečetli a možná napsali komentář nebo hlasovali ❤︎