Kook princess

PLAVBA

Dorazili jsme do přístavu, ale nejspíš pozdě. Vypadalo to, že už jsou všechny lístky na loď vyprodaný.

„Ne, ne, ne, ne," John B klel a pospíchal k pultu. Já ho následovala. „Promiňte, pane. Počkejte! Počkejte! Máte vyprodáno?" ptal se. Ten chlap moc milej nebyl. Pomalu se na Johna ani nepodíval a byl už na odchodu. Jen přes rameno na nás zavolal: „Nejste jediní, kdo se chtějí dostat z ostrova." John B bouchl do pultu: „Sakra!" Já stála vedle a snažila se vymyslet nějaký jiný způsob, jak se do Chapel Hill dopravit. Bylo to ale marný. Jinak jsme se tam dostat nemohli. Našemu výletu byl nejspíš konec.

John B se narovnal a frustrovaně si rukou prohrábl vlasy. Chvíli se díval směrem k lodím, a pak mě najednou chytil za ruku a táhl mě pryč. „Hej, pojď za mnou." Lehce zmatená jsem se s ním snažila držet krok, aby mě jen tak nevlekl. „Dobře, jo, jasně." Z ničeho nic ho prostě něco napadlo. Jakoby ho snad oslnila nějaká múza.

„Takže, už si někdy byla na vlečné lodi?" zeptal se.

„Na čem?" zeptala jsem se vyděšeně. Ne proto, že bych nevěděla, co vlečná loď je, ale proto, že jsem se opravdu obávala toho, co vymyslel. „To jako vážně?"

„Hale, stačí je jen ukecat," John B zněl naprosto klidně. Nedivila bych se, kdyby něco takového už někdy dělal.

„Dobře," souhlasila jsem.

„Já to zmáknu."

„Fajn."

„Jsou to mí lidé. Jen počkej." Jen jsem přikývla a čekala. John B se vydal směrem ke kapitánovi: „Hej, kapitáne!" Kapitán mu věnoval pozornost a nechal Johna se svěřit se svojí prosbou.

Neslyšela jsem, co mu John B říkal, ale nevypadalo to moc nadějně. Založila jsem si ruce v pas a posměšně ho pozorovala, jak se nejistě vracel zpátky ke mně. „Takže?" nadhodila jsem.

„Takže..." John B ke mně došel, „mají plno." Na rtech se mi objevil malý úšklebek: „Kdo? Tví lidé?"

„Co? Máš lepší nápad?" Podívala jsem se za Johna, a jakmile jsem uviděla ty dvě žlutý pláštěnky, něco mě napadlo. Dělat se to v žádném případě nesmělo, ale musela jsem. Ten průkaz jsem mu dát nemohla a bez něj by ho tam samotnýho ani nepustili. Už jsem se do toho namočila, tak jsem to musela dokončit. Jedna jediná mise, a pak končim. Jak už jsem řekla.

„Jo," odpověděla jsem a došla pro ty pláštěnky. Přešli jsme někam na stranu, abychom si je mohli dát na sebe. „Tady," pomáhala jsem Johnovi se do ní navlíct. Pak jsem si na sebe natáhla tu druhou a šli jsme.
      Když jsme procházeli kolem jakýchsi nádrží, každý jsme si jednu vzali. Nevěděla jsem, na co ty nádrže byly, ale moc se nepronesly.
Teď jsme vypadali, jako bychom na jedné z těch lodí pracovali. Tudíž mělo být snadné se na nějakou, která by nás bezpečně dovezla do cíle, dostat.

„Hni kostrou," napomenula jsem Johna, který mi šel v patách. Nenápadně jsme se dostali na jednu z lodí. Nahoře na palubě jsme nechali ty nádrže a John B mě pak vedl někam, kde nás snad nemohli najít. Pospíchali jsme dolů po schodech, když jsme zaslechli volat nějakého muže: „Budeme vyplouvat."

„Panebože," vydechla jsem nadšeně. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tohle dělala.

„Musím jít do strojovny," volal ten stejný mužský hlas.

Sbíhala jsem schody a ohlídla se za sebe. Měla jsem takovej pocit, že se ten hlas blížil. A taky, že jsme s největší pravděpodobností byli v tý strojovně.
      Jak jsem se ohlídla, maličko jsem škobrtla. Naštěstí jsem už ale byla na posledním schodu, kde dole stál John B a zachytil mě.