Kook princess

NOVÉ ŠATY

John B vyšel z kabinky v oblečení, které jsem mu vybrala. Myslela jsem, že by to na něm mohlo vypadat dobře, ale ideální to nebylo. John B to cítil taky.

„Juu, jako bys šel poprvé do tanečních," žertovala jsem.

„Vypadám, jako by mě vyhodili z kvarteta," otráveně konstatoval a postavil se čelem ke mně. Otočila jsem se k panu Ikovi: „Pane Iku, co něco pruhovaného?"

„Nic pruhovanýho nosit nebudu," protestoval John B a prohlížel se v zrcadle.

„Skvělý výběr," pan Ike souhlasil. John B se otočil od svého odrazu v zrcadle a beznadějně se na mě podíval.

„A možná růžovou košili a.... polobotky?"

„Polobotky? Jaký polobotky?" Na Johnovi bylo vidět jeho zděšení.

„Donesu pár," navrhl pan Ike a odešel nějaký najít. John B mi věnoval pohled, kterým se mě ptal, jestli to jako fakt myslím vážně. Přiložila jsem si ukazováček ke rtům, abych mu zabránila v jakýchkoli protestech. „Ššš, prostě přijmi svůj osud." John B mi věnoval další pohled, kterým mi neřekl nic jiného, než že už to nezvládne, a že už na to nemá. Šibalsky jsem se na něj usmála.

Vyzkoušeli jsme tolik kusů oblečení, ale nic stále nebylo perfektní. Vždy se mi něco na finálním vzhledu nelíbilo.
Možná už po sté jsem zaklepala na dveře kabinky a zevnitř se ozvalo: „Ne, ven nejdu."

„Proč ne?" zeptala jsem se. Před tím neměl problém se mi v tom, co jsem vybrala, ukázat.

„Protože mi to nejspíš budeš chtít koupit." Že by? Že by se mu konečně něco líbilo? Že bych konečně vybrala to perfektní oblečení?

„Jo, no, to máš pravdu," otevřela jsem dveře a na malý moment spatřila Johna, jak pózuje a prohlíží se před zrcadlem jen ve spodním prádle. „Ty se prohlížíš?"

„Ne, neprohlížim," bránil se a natáhl si kalhoty.

„Klid, Johne. Myslíš si, že jsem nikdy před tím neviděla kluka jen ve spodním prádle?" John B si oblékal sako. „Má-měla jsem bratra," zasekla jsem se. „Nemysli hned na to jedno, Johne." John B kolem mě prošel ven. Prohlídla jsem si ho: „Stylový." John B se postavil před zrcadlo: „Páni." To v kabince bylo o dost menší. V tomhle se proto mohl prohlídnout pořádně, protože se v něm viděl celý.

„Zapni si poklopec," poklepala jsem mu na záda.

„Jo," poslechl. „Upřímně, kdyby mě v tomhle někdo viděl, tak by-"

„Tak by se ti pořádně vysmál," přerušila jsem ho.

„Jo," potvrdil a prohlížel se v zrcadle.

„Ale naštěstí jsme na tajné misi," začala jsem, „takže bychom si měli změnit identitu. Vlastně bychom ani neměli používat naše skutečná jména."

„Joo, takže potřebujem nějaký falešný. Napadá tě něco?" Zamyslela jsem se: „Vlad..." John B se na mě zaujatě podíval. Nejspíš se mu to líbilo. „z... Vídně. Co já?" John B zvedl ruku ke svým ústům a přemýšlel. „Dobře, aaa... Valerie z Québecu." Ukázal na mě vítězně prstem.

„Ahmm, Valerie du Québec? (Aaa, Valerie z Québecu?)" mluvila jsem francouzsky.

„Parlez-vous français? (Mluvíš francouzsky?)" ptal se John B také francouzsky.

„Oui, oui, Monsieur. Et toi? (Ano, pane. Vy?)" pokračovala jsem. Překvapovalo mě, že by John B uměl francouzsky.

„Ne, ne, tady končim." Jak jsem si myslela. Zasmála jsem se. „Ahmm, takže, jelikož jsi mě oblíkla a udělala ze mě fešáka, tak teď oblíknu já tebe." Udělal ke mně pár kroků blíž.

„Klidně."

John B vybral několikery šaty a ke každým dokonce speciálně i boty. Přinesl mi je do kabinky. Jedny po druhých jsem si je zkoušela.
      První z nich měly růžovou barvu a sahaly mi těsně nad kolena. Byly až ke krku s krátkými rukávy. Vyšla jsem v nich ven se Johnovi ukázat. Ten seděl přesně na tom křesle, na kterém jsem seděla já, když jsem vybírala outfit já jemu.
      Pohodila jsem vlasy a udělala pózu.

„Wow," řekl John B ironicky, „vypadáš jako mamča, která veze svoje dítě na jeho první fotbalový zápas."

U druhých šatů v pořadí jsem si nebyla ani pořádně jistá, jak se navlíkají. Na sebe jsem je nějak dala, ale očividně blbě. Vyšla jsem ven z kabinky: „Jak se tohle oblíká?" John B si mě zvědavě prohlídl a pak jen okomentoval jejich barvu: „To je levandulová nebo švestková?"

Z kabinky jsem vzala dvoje šaty a nechala Johna vybrat, jaký mám zkusit první. Ty oboje jsem si vybrala sama.

„Ne," to byla jeho jasná odpověď. Svěsila jsem  ruce. „Jako fakt? Tyhle jsou pěkný." Zvedla jsem levou ruku, ve které jsem držela kratší zelenkavé šaty s výstřihem do V, a znovu si je prohlídla. John B jen zavrtěl hlavou v nesouhlasu. Zašklebila jsem se na něj a bouchla za sebou dveřma od šatny, abych dala najevo svůj nesouhlas.

Další šaty v pořadí měly broskvovou barvu. Od pasu nahoru mi přiléhaly k tělu a od pasu dolů měly krátkou sukýnku, která, když jsem se zatočila, okolo mě vlála jako vlaječka ve větru. U pasu měly stejnobarevný pásek.

„K těmhle šatům mám i nunčaky," máchala jsem páskem kolem sebe a smála se. John B si mě prohlížel a pak se usmál. „Ahhh, ne," řekl rozhodně. Ukázala jsem na něj palec dolů. Zrovna tyhle patřily k těm hezkým.

Poslední šaty, co jsem zkusila, byly ty správný. Teda alespoň podle mě. Kdyby se mu nelíbily, další už jsem zkoušet nehodlala. Tyhle jsem chtěla. S očekáváním, co na ně řekne John B, jsem se mu v nich šla ukázat.
Šaty mi končily kousek pod koleny. Měly hluboký výstřih do V s černobílými svislými pruhy.
John B na mě zíral s otevřenou pusou: „Páni, vypadáš... Se - chci říct - sluší ti to, Val." Usmála jsem se na něj. Byla jsem ráda, že se mu líbily.

„Ty to se slovy fakt umíš, že, Vlade?" John B ode mě nervózně odvrátil oči, odkašlal si, vstal a oblékal si sako.

„Takže máme vítěze?" zeptala jsem se.

„Asi jo. Jo, myslím, že jo," potvrdil. Zasmála jsem se a natáhla k němu ruce, abych mu mohla upravit límeček.

„Můžu se tě na něco zeptat?" Lehce jsem přikývla.

„Proč jsi se mnou šla?"

„Kvůli dokončení mise," odpověděla jsem.

„Ne, proč doopravdy?" Mlčela jsem.

„Protože..." povzdechla jsem si. „Po tom, co moji rodiče a bratr zemřeli, jediný, co jsem mohla dělat, bylo být smutná a zkoušet to přijmout. Což jsem zvládla. Tak nějak. A jedinou věc, kterou jsem musela furt dokola poslouchat a někdy ještě musím je, jak je to všem líto, a jak strašné to pro mě muselo být. Takže jsem chtěla prožít něco, co už jsem dlouho neměla šanci zažít... A taky jsem ti nechtěla dát ten svěřenecký průkaz."

„Nebo si nechtěla, aby se mnou šla Sára," ušklíbl se John B.

„Nejsi nějakej namyšlenej, co?" Svůj pohled jsem se snažila držet od jeho očí. Dlaněmi jsem mu uhladila límec.
I přes mou snahu se očnímu kontaktu s ním vyhnout, se naše oči stejně setkaly. Bylo špatné, že jsem ty své nemohla odtrhnout od těch jeho? Bylo špatné, že jsem pocítila něco podobného, co jsem pocítila s Rafem? Znamenalo to, že láska k Rafovi nakonec nebyla tak silná, jak jsem si myslela? Bylo možné se zamilovat do dvou lidí najednou?
Odkašlala jsem si, odvrátila od něj svůj pohled a ustoupila o krok dozadu. „Měli bychom jít." John B přikývl.
Musela jsem se co nejdřív vzpamatovat. Nechápala jsem, co to na mě tak najednou padlo. K Johnovi jsem nic cítit nemohla. Nemohl se mi líbit. Rafe byl ten pravý.

„Dobře, knihovna není otevřená celou noc. Takže si musíme chvátnout." Vyšli jsme ven z obchodu a zrychlili chůzi.

•••🌊🐚🌊•••

Autor: Tak tady je další!!!! Co si o téhle kapitole myslíte?