Kook princess

NÁVŠTĚVA

Od té párty uběhlo už několik dní a za tu dobu jsem se s Johnem neměla šanci vidět. Nebo jsem možná ani nechtěla. Určitě ne po tom, co se stalo. Nevěděla jsem, jestli se stýkal se Sárou, ale nejspíš ano. Všechny ty dny jsem strávila sama. Neměla jsem na nikoho náladu. S nikým jsem nechtěla mluvit. Přišlo mi, jako by se proti mně obrátil celý svět. Přišla jsem si úplně sama.

Seděla jsem na posteli a nemohla usnout. Můj celý život se pomalu rozpadal. Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit. Mělo vůbec cenu se dál snažit udržet se pohromadě? Pro koho? Kdyby šel vrátit čas, možná bych mohla všechno napravit. A nebo taky ne. Osudu jsem uniknout nemohla. Mohla jsem všechno jen oddálit, ale ne zastavit. Stejně by k tomu všemu jednou určitě došlo.

Moje hlava se hemžila myšlenkami, když se dveře mého pokoje otevřely a dovnitř vešel John B. I přes to, že jsem celé ty dny nechtěla
s nikým mluvit a hlavně s ním, jsem byla šťastná, že ho vidím. Vylezla jsem zpod peřiny
a klekla si na posteli. Usmála jsem se na něj, ale když přišel blíž, všimla jsem si, že jeho tvář radostí zrovna neoplývala. Vypadal naštvaně. Můj pohled se pak zaměřil na pistoli v jeho ruce. Začala jsem se vážně obávat, že plánoval,
a nebo už možná udělal něco hrozného. „Johne, proč máš tu pistoli?" zeptala jsem se.
V jeho obličeji však nebyly k rozpoznání žádné emoce. Jen se na mě chladně podíval a položil mi tu absurdní otázku: „Řekla jsi Wardovi
o tom zlatě?"

„O čem to mluvíš?" nechápala jsem, proč by se mě ptal zrovna na tohle. Bylo to směšný. Navíc, proč bych to dělala? A proč se mě na to ptal právě teď v noci?

„Odpověz na otázku," pokračoval stále stejně chladně. Vůbec jsem ho nechápala.

„Ne. Samozřejmě, že ne," ujišťovala jsem ho.

„Jak to teda věděl, co?" zeptal se arogantně
a tázavě nadzvedl obočí. Když jsem nic neřekla a jen nechápavě zavrtěla hlavou, vrhl se ke mně a pevně mě chytl za ramena. „Odpověz mi!" zvýšil na mě hlas. Zalapala jsem po dechu a zavrtěla se v jeho sevření. Začala jsem se bát. Nepoznávala jsem ho. „Johne, děsíš mě!"

„Gwen?!" volal ze zdola Ward. Zřejmě nás slyšel. Oba jsme se podívali směrem ke dveřím a když se naše oči opět setkaly, přiložil si ukazováček ke rtům říkající, abych nevydala ani hlásku. Pak mě chytil za ruku a vedl mě ven na zahradu. „Kam mě vedeš?"

„Někam, kde si můžem promluvit," odpověděl.

„Gwen!" volala Rose.

„Johne, co se děje?" zeptala jsem se ho opatrně, když konečně zastavil a pustil moje zápěstí. Natáhla jsem ruce k jeho tváři a jemně vzala jeho obličej do svých dlaní.

„Ward..." začal. „On ne jenom že zabil mýho tátu a tvojí rodinu, on má taky to zlato."

„Co?" zděsila jsem se a o krok od něj ustoupila.

„Potřebuju, abys mě poslouchala. Zjistil jsem, co přesně se stalo. Oni čtyři spolu pracovali, můj táta, Ward, tvůj táta a strejda. Chtěli najít to zlato. Ale pak tam byla nějaká hádka.
A Ward je všechny zabil." Vrtěla jsem hlavou, „Přestaň..." To nemohl myslet vážně. Ne, to nebyla pravda. O tom mě přesvědčit nemohl. Ani poprvé mě nepřesvědčil a nemohl mě přesvědčit ani podruhé. A to, že k tomu přidal mojí rodinu by tomu nikdy nepomohlo. Ne. Nemohla jsem mu jen tak uvěřit, že muž, který se o mě tak vroucně staral, by byl schopný někoho zabít.

„Já vím, že mi nevěříš, ale on to udělal."

„Přestaň!" teď jsem zvýšila hlas já.

„Gwen, musíš mi věřit. Chtěl to zlato pro sebe, a tak je zabil. Ward se pokusil zabít i mě Gwen!"

„Johne, ne! Neudělal to! Celou tu dobu se o mě stará. Řekl mi, že jsi ho bodl!" ztěžka jsem polkla. Ward mi řekl, že ho John B napadl, když spolu byli na rybách. Nikdy mi ale neřekl, co přesně se stalo.

„O čem to mluvíš? Zabil celou tvojí rodinu. Manipuluje s tebou."

„Ne. Já ti - já ti nevěřím," panikařila jsem.

„Gwen..." přistoupil ke mně blíž a natáhl ke mně ruce. Odstrčila jsem ho: „Ne! Jsi lhář! Jsi - Nesahej na mě!" Znovu jsem ho odstrčila. „Ne." Běžela jsem pryč.

„Gwen!" slyšela jsem volat Warda a Rose. Zůstala jsem stát na místě a zírala Johnovým směrem.

„Gwen!" doběhla ke mně Rose a ustaraně mě objala. „Warde, je tady! Je v pořádku!"

„Gwen, co tady venku děláš?" ptal se Ward
a s Rose mě odvedli zpátky dovnitř, kde mě čekal výslech. Co jsem taky čekala. Běžně se nestávalo, že bych v noci chodila ven na zahradu místo spaní.

„Byl tu John B, že ano?" ptal se Ward. Rose šla zpátky do postele.

„Ne," lhala jsem, což Ward okamžitě poznal.

„Gwen, nelži mi prosím." Frustrovaně jsem vstala z gauče: „Dobře, tak ale nelži ty mně!" Johnova obvinění proti Wardovi nemohla opustit mojí hlavu. Stále tam byla a nechtěla zmizet.

„Já ti nelžu," bránil se.

„Tak mi řekni, co se mezi vámi v těhle posledních dnech stalo."

„Gwen!" utišil mě. „Chtěl jsem ho vzít na ryby. To jsi věděla. Udělal jsem to, protože... Ten chlapec potřebuje tátu. Tak jsme šli a bylo to super. Vážně bylo, ale pak prostě začal... pít
a obviňovat mě za ty šílený věci. A čím víc jsem se ho snažil uklidnit, tím víc byl zuřivější a nakonec mě napadl!"

„John B by tohle neudělal." Sice jsem Johnovi nevěřila jeho obvinění proti Wardovi, ale zároveň jsem nevěřila, že by byl schopný Warda fyzicky napadnout. Byla jsem zmatená. Už jsem nevěděla, čemu věřit. Možná by bylo lepší nevěřit ničemu a nikomu.

„Ty tomu nevěříš?" vyhrnoval si Ward rukáv trička. Začínal být nervózní z toho, že jsem měla pochybnosti o tom, co mi svěřil. „Chceš to vidět znovu? Kam mě bodl do ruky harpunou?" šel ke mně blíž. „Chceš vidět tu na palubě Druthers?! Chceš tam teď jít?! Tak jdeme!" křičel na mě. Do očí se mi nahrnuly slzy: „Přestaň."

„Hned teď!"

„Prosím, prosím přestaň křičet," schovala jsem si obličej do dlaní. Ward se uklidnil a sedl si do křesla. „Omlouvám se Gwen, nechci křičet. John B není takový, za jakého ho máš, dobře? Chci říct, kdybys slyšela ty šílené věci, které říkal na té lodi."

„Jako?"

„Jako že jsem zabil jeho tátu a tvojí rodinu. Tohle. Já. Tohle ti taky řekl?" Když jsem nic neříkala, povzdechl si, vstal a přešel ke mně. „Já vím, že k Johnovi něco cítíš. A vím, jak silné to může být. Nejvíc v tvém věku. Ale právě teď je nebezpečný Gwen. Nevím, co by ti udělal, kdybys ho naštvala. A já tohle nechci. Potřebuju, abys mi slíbila, že se od něj budeš držet dál. A že zůstaneš tady, dokud tohle všechno neskončí." Natáhl ke mně ruku, aby mi setřel slzu, která mi stékala po tváři. Uhla jsem: „Ne." Ward přikývl. Vstala jsem: „Potřebuju být sama."

„To bude nejlepší," připustil. Opustila jsem jeho pracovnu a vrátila se zpět do pokoje. Zavrtala jsem se do peřin a odmítala svou postel opustit.

•••🌊🐚🌊•••

Autor: Tady je po dlouhé době další část. Snad se líbí. Dejte mi vědět.

Terča♡