Midnight love

10

Zápas s Pardubicemi měl začínat asi za necelou hodinu. Hráči už byli na místě. Převlíkali se, šli na masáž nebo na prohlídku k fyzioterapeutům, protahovali se a tak dále.
Já jsem chodila tak různě po aréně, fotila a natáčela hráče. Už jsem si přála být zpátky doma pod peřinou v pokoji kde je úplná tma a připravená na spánek.
Probudila jsem se s migrénou, která se jen a jen zvětšovala. Sama sebe jsem uklidňovala tím, že to jsou jen Pardubice a ne třeba derby.

Zápas začal. Je skvělý, že fanoušci jezdí na venkovní zápasy a fandí, ale myslela jsem, že mi z jejich skandování praskne hlava. A když se to ještě spojí s kotlem Pardubic, pokřiků trenérů a nevím čeho všeho, je to hrozný. Fotila jsem, co jsem mohla a když dal v 20. minutě gól Kuchta, povedla se mi celkem hezká fotka.

,,Na, tady máš," přišel za mnou Matěj a podal mi vychlazenou flašku vody.

,,Děkuju," pousmála jsem se, napila se a vrátila mu lahev.

,,Napij se pořádně,"  vrátil mi vodu zpátky, ,,Máš migrénu a když budeš dehydratovaná, ještě to tady s tebou sekne.

,,Dobře mami," zavtipkovala jsem a napila se.

Pár minut na to skóroval Láďa. Myslela jsem, že mi pukne hlava.
Díky bohu, první poločas byl u konce a tak jsem se mohla jít schovat dovnitř někam, kde bude ticho.

,,Hele, nechceš vystřídat? Já to dneska vezmu za tebe, fakt nevypadáš dobře." řekl mi Matěj.

,,Je mi to fakt blbý, ale byl bys tak hodnej? Máš to u mně, přísahám,"

,,To je nejmíň, co pro tebe můžu udělat. Vzala sis nějaký prášek?"

,,Jo, ale nepřijde mi, že by nějak pomáhal,"

Jen se na mě smutně podíval a podal mi pití. Přišla jsem si jako hrozná fňukna, ale upřímně, chtěla jsem napsat už ráno, že nedorazím.

Začal druhý poločas, to jsem hned poznala podle hluku fanoušků.

,,Co ty? Hele ty jsi celá zelenobílá, já vím, že tě bolí hlava, ale pojď alespoň ke vstupu na hřiště, na chvilku na čerstvý vzduch. Proč v týhle řiti skoro nikde v místnostech nemaj okna? Nechápu," Terka mě vzala za ruku a šly jsme ke vstupu na hřiště. Byla naštvaná, ale protože věděla, že mi je blbě, šeptala, nebo alespoň mluvila jemně. Nad tím jsem se pousmála.

Opřela jsem se o její rameno, zavřela oči a dýchala čerstvý vzduch. Terka do mě lehce šťouchla a ukázala na hřiště. Otevřela jsem oči a zaostřila svůj zrak. Láďa na mě zmateně koukal. Zvedl palec, jestli jsem v pohodě. Lehce jsem kývla a on ihned vrátil svou pozornost hře. Myslím, že ještě nikdy neudělal to, že by jen na 5 sekund nedával 100 % pozornost hře.
Doufám, že to nikdo nezaregistroval, nechtěla bych, aby měl někdo blbé připomínky.

Zase jsme se vrátily dovnitř. Bolest se nesnižovala. Spíš byla větší a větší.

Zápas skončil naší výhrou 2:0. Kotel jásal a oslavoval.
Já jsem stále byla vevnitř s Terkou. Seděla jsem na zemi, nohy měla skrčené a opírala jsem si hlavu o kolena.

Nesnáším migrény. Myslím si, že to, že mě bolí jen jedna strana hlavy je snad horší, než kdyby to byly obě dvě.

Tupě jsem civěla do země a nechala si stéct slzy po tvářích. Ráno jsem se vykašlala na řasenku, takže alespoň nemusím řešit její rozmazání.

,,Hele, já se jít se podívat, jestli mě potřebují, zvládneš to tady? Buď na telefonu jo? Kdyby cokoliv, zavolej mi,"

,,Jasně, jdi," usmála jsem se.