Věštba krále vlkodlaků

Část 13

Kdysi, ještě když jí nebylo ani třináct let, měla taky kamarádky, se kterými vedla dost podobnou konverzaci. V té době je bavilo si plánovat, kam půjdou až budou dost velké na to, aby tam mohli jít sami, bez rodičů. Co všechno si koupí a s jakým mužem půjdou na schůzku. Byli to tak krásné časy, že při těch strastech, co si od té doby zažila, na ně málem zapomněla.

Dívala se na dvě dost živě diskutující ženy a musela se pousmát nad jejich nadšením, když probírali, jaké šaty si vezmou na ten pověstný ples. A když ji ještě k tomu Roxy oznámila, že ty šaty půjdou všechny tři společně koupit, úsměv se jí ještě rozšířil.

V tu chvíli se zase cítila, jak to malé děvčátko, které nic netrápilo a které ještě vidělo, toho času, svou budoucnost, přes růžové brýle. Dokonce se odhodlala a do jejich rozhovoru, se i zapojila, tedy aspoň občas. Ne, že by se jí společnost, kterou měla, nelíbila, z čeho byla i sama překvapená, ale asi o hodinu později, se už cítila značně unavená, co bylo na ní asi i znát, protože si to, jako první všiml Marcus.

„Tak dámy." Pronesl se smíchem, načež ony vzápětí zpozorněli. Popravdě kdyby nemusel, nerušil by je v jejich štěbetání, protože se mu líbilo, jak se i když jen náhodně, ale přece jen, jeho družka do rozhovoru zapojovala. Ale všiml si, že Natalii, už doslova padá hlava únavou, co se jí ani nedivil. Byla ještě slabá a potřebovala nabrat síly na další události, které brzy po tom, co se jeho lid dozví, že jejich král si konečně našel svou spřízněnou duši, nastanou. „Nechci vás rušit, ale Natalie, ještě není v tak dobrém zdravotním stavu a jak jsem si stihl všimnout, potřebuje si odpočinout." Jakmile to dopověděl, byl si jistý tím, že jeho matka i sestra pochopily, co přesně tím svým proslovem zamýšlel, protože vzápětí vstali a s příslibem, že se co nevidět zase uvidí, na co se podle toho, co viděl, všechny tři těšily, pomalu i s úsměvem ve tvářích, odešli z jejích pokoje.

„A ty má drahá, by sis měla jít odpočinout." Pronesl něžným hlasem směrem k ní a sám se divil, že ho je schopný. Dosud nikdy s nikým nemluvil takovým jemným, něžným tónem, tak jako právě teď k ní. Upřeně se jí díval do očí, které ho se zájmem pozorovali. Necítil z ní už ten strach a obavy, co ho neskutečně těšilo. Doufal, že přijme jeho rodinu, jako by byla její vlastní. A že se s nimi časem, bude cítit příjemně a v bezpečí. Tak, jak by to mělo být.

„Děkuji." Šeptla tiše. Nechtěla být neslušná k jeho rodině, ale opravdu, už byla vyčerpaná. I když k jejímu překvapení se dobře bavila. A ano. Byla moc ráda, že její dilema, ohledně milého ženského osazenstva, vyřešil za ní, tak efektivně muž, který ji teď přímo propaluje svým pohledem. „Ano. Půjdu si ještě lehnout." Odpověděla mu záhy. Věděla, že je sotva po poledni, ale hold únava ji zmohla. „Nevím proč, i když jsem prospala celý jeden den, jsem pořád ještě unavená." Dopověděla a začala se zvedat z křesla, na kterém dosud seděla. Pomalu se přesunula k posteli, na které po celou noc spala a znovu se zavrtala do její náruče. Chvíli, ještě pozorovala Marcuse, jak sklízí ze stolu prázdný talíř od polévky, kterou jedla a pak, už jen cítila, jak jí těžknou víčka. Poslední, co vnímala bylo, že ji muž, který se jí představil, jako její druh, políbil na čelo se slovy, které ji zahřáli u srdce.

„Krásné sny má paní. Budu tě hlídat." To bylo to poslední, co jí stihl říct, mimo to, že ji dal polibek do vlasů. Pak, už jen slyšel, jak se jí zpomalil dech a frekvence jejího srdíčka se jí taky ustálila. Podle toho usoudil, že usnula. Byla tak roztomilá, nevinná a krásná, až se mu z pohledu na ni zatajil dech. Ještě ji opatrně zakryl a pak se rozešel ke stolku, kde vzal podnos i s nedojedeným jídlem, které měl v plánu odnést zpět do kuchyně.

Vzápětí už opustil svůj pokoj, ale jen s tím vědomím, že je v bezpečí, jelikož pověřil jednoho z mužů mu věrných, aby ji hlídal. Slíbil ji, že ji bude hlídat a to taky dodrží. I když to nebude zrovna on, kdo ji bude bedlivě střežit.

Po tom, co se postaral o podnos s jídlem, kde musel kuchařce vysvětlit, že královně sice jídlo nesmírně chutnalo, ale její žaludek ještě není natolik v pořádku, aby pojmul tolik jídla najednou, si dal do své pracovny zavolat Lucase.

Lucas byl právě na dvoře, kde úkoloval své podřízené a zároveň jim vysvětloval nastalou situaci ohledně krále, když mu vzápětí hlavou prolétlo jeho volání. „Lucasy, už jsem volný. Čekám tě v pracovně." Uslyšel najednou, ale nestihl ani odpovědět, jelikož Marcus už spojení uzavřel.

Moc se těšil na rozhovor, který bude muset vést se svým přítelem, poznamenal ironicky sám pro sebe. Ne, že by s ním nerad mluvil, nebo tak. Ale ty informace, co se dozvěděl o jeho družce, se mu moc nelíbili a byl si jistý, že se určitě nebudou líbit ani jemu.

Pomalu kráčel k jeho pracovně a přemýšlel s čím konkrétně by měl začít. Bohužel byl v oné místnosti dříve, než si to promyslel. Ne moc optimisticky pohlédl na svého krále, který už seděl u svého stolu a čekal. „Tak mluv příteli. Už se nemůžu dočkat, co si zjistil." Po těchhle slovech mu až zatrnulo. No, nakonec se odhodlal a spustil. „Jmenuje se Natalie Fox. Je jí třiadvacet let. Ten dům, ve kterém jsme jí našli zavřenou, tedy v tom sklepení, patřil jejímu dědečkovi, jménem Albert Decker, který nedávno zemřel. Byl její poslední žijící rodina." Na chvíli zastavil, aby popadl dech. Vysypal to ze sebe všechno najednou a to nejtěžší ho ještě jen čeká. Popravdě na ten zbytek se moc netěší. Netuší, jak bude jeho přítel reagovat, na zbytek informací, které mu ještě musí sdělit.