Věštba krále vlkodlaků

Část 5

Lucas vstoupil do místnosti, kde byl jeho král, který se skoro po celou noc, upřeně díval na svou družku a čekal, kdy se probudí. Podnos s jídlem, které mu nesl, postavil na stolek, co byl blízko křesla, na kterém po celou noc spal jeho přítel. Když ho v brzkých ranních hodinách přišel zkontrolovat, zjistil, že si ani nelehl do postele.

Netušil, proč tak učinil, ale s jistotou věděl, že musí být rozlámaný, jak ten dřevěný vláček, co měl kdysi tu smůlu, že stál přímo před ním, když začal zuřit. Chudák vláček, ten den poprvé a naposled letěl.

„Zjistil si už něco o mé spřízněné duši?" Zeptal se Lucase, sahajíc po jídle, které stálo kousek od něj. Byla to jeho nejoblíbenější polévka. Pro držkovou, by klidně zabíjel, obrazně řečeno samozřejmě.

„Zatím je brzo." Podíval se na něj a musel se pousmát nad tím, jak do sebe tu polévku ládoval. Od včerejšího dne, se jídla ani nedotkl. Stále byl ve svém pokoji u své družky, tak je rád, že aspoň něco sní a tohle byla jistá volba, protože věděl, že ji určitě neodolá. „Počítám, tak odpoledne budu vědět víc." Dodal a pak se ohlédl na dívku, která spala už přes dvanáct hodin. Musel uznat, že je moc krásná a jen doufal, že ta věštba, kterou před deseti lety pronesla stará Yadigar, nebude tak doslovná.

Ve chvíli, kdy Marcus dojedl, jeho přítel odešel i s prázdným podnosem. Ještě nějakou dobu, přímo hypnotizoval svou družku, než se rozhodl, narychlo vklouznout do sprchy, protože od doby, co se vrátili z jejich záchranné mise, se tam nedostal.

Strhl ze sebe všechny věci a naházel je na jednu kupu, do rohu koupelny. Když vstoupil do vytoužené sprchy, pustil na své tělo vodu, dostatečně teplou na to, aby mu pomohla, se alespoň částečně uvolnit. Netušil, jak bude jeho vztah, s dívkou ležící v jeho posteli pokračovat, ale vzdávat se neměl v úmyslu.

Zná se a tudíž ví, že pokud z ní bude cítit, jen sebemenší záblesk něčeho, čehokoliv, co mu dá naději, aspoň malinkou, bude za ně bojovat. A i kdyby ne, i tak se nevzdá své spřízněné duše, poněvadž vzdávání se, nemá zakódované v povaze. Ještě chvíli mu myšlenky bloudili do všech směrů, kde si představoval, jaký život by spolu mohli vést, když se rozhodl, že je nejvyšší čas, aby vylezl z té parní lázně, kterou si doposud dopřával.

Zdálo se jí to, jako sen, když cítila pod sebou, měkkou postel. Opravdu si, v tu chvíli myslela, že sní. Pořád měla v mysli, že je u dědečka ve sklepení, na tvrdé podlaze a v chladu. Nebyla ještě zcela probuzená, když se jí začali vybavovat vzpomínky z předešlého dne.

V ten samý okamžik, vystřelila do sedu a snažila se dát si do kupy, všechno, co zažila toho dne, kdy ji osvobodili. Že je další den usoudila z toho, že slunce ještě nebylo vysoko, ale stále stoupalo vzhůru. Jen doufala, že neprospala více dní, nežli ten jeden.

Zničehonic, se jí srdce bušilo, jako o závod, když si uvědomila, že šla dobrovolně s vlkodlaky, které za to, co před deseti lety provedly její rodině, z duše nesnáší. Nechápala samu sebe, ale v tu chvíli, kdy spatřila toho urostlého muže, s těma nejhezčíma zelenýma očima, co kdy viděla a který rozrazil dveře sklepení dědečkova domu, jako by ji zasáhlo, něco podivného přímo do srdce.

V tu samou chvíli cítila, že mu může věřit, že by ji nikdy neublížil. Netušila, kde se v ní ta jistota v tu chvíli nabrala, ale byla tam. No s jejími zkušenostmi, se jí tomu dalo těžce věřit. Není hloupá a ví, že ne všichni vlkodlaci jsou stejní. A ne všichni ubližují lidem. No cítí, že její mysl a srdce jsou v rozporu. Tam, kde ji srdce radilo zůstat, že se jí u něj, u muže, který ji osvobodil, nikdy nic zlého nestane, tam ji její mysl radila utéct a neohlížet se, protože je to vlkodlak. A těm ona přeci věřit nemůže.

Náhle se zarazila, když se chtěla postavit a zjistila, že pod přikrývkou, která ji zakrývala, je zcela nahá. Netušila, jak se to stalo, ale doufala, že brzo na otázky, které ji momentálně vířily hlavou, dostane odpovědi. Tedy, jen pokud bude mít odvahu se zeptat. Chvíli trvalo, než se zorientovala a porozhlédla se po pokoji, který se jí moc líbil. Nikdy v životě neviděla nic hezčího, ale to neznamenalo, že nemá být ostražitá.

Jediné, co doteď ví jistě je, že ti, co ji vytáhli z dědečkova sklepa, byli taky vlkodlaci. Vedle postele zahlédla dveře, ze kterých když se zaposlouchala, slyšela tekoucí vodu. Jak ráda by si dala sprchu. I když si všimla, že ji někdo omyl, sprcha je hold sprcha. V tu chvíli si uvědomila, že pokud slyší tekoucí vodu, tak v té místnosti, co je pravděpodobně koupelna, musí zaručeně někdo být.

Ve chvíli, kdy se voda vypnula, zpozorněla. Netrvalo dlouho a když se dveře koupelny otevřely, spatřila muže se zelenýma očima, které byli podobné těm jejím, jak se na ni upřeně dívá. Když si uvědomila, že má kolem sebe omotaný, jen ručník a cítila, jak jí červeň stoupá do tváří, okamžitě od něj odvrátila svou tvář v naději, že si nic nevšiml.

Vzápětí si přikrývku, která zakrývala, její nahé tělo, přitáhla až ke krku. Potřebovala jít na toaletu, ale příšerně se bála, co i jen pohnout. Nejistě vzhlédla k pohybující se osobě, která se tiše, bez jediného slova, rozešla směrem k dalším dveřím, co se tyčily hned vedle koupelny a které si dosud, protože nebyla otočená tak, aby je viděla, nevšimla.

Když viděla, jak vstoupil do oněch dveří, ke kterým se rozešel a ztratil se v nich, oddechla si. Nevěděla proč, ale její srdce ji, v jeho přítomnosti neskutečně bušilo. Jediné čím si byla jistá, bylo to, že ji nebušilo strachem, ale touhou, která v tu chvíli netušila, kde se v jejím nitru vlastně vzala.