Věštba krále vlkodlaků

Část 21

„Slíbil jsem své družce, že ji představím pár lidí, co se tady pohybují a ty si jedna z nich." Usmál se na ni nevinně a pak svůj pohled stočil směrem k Natalii, která se do chvíle, než ji pokynul, aby přešla k němu, nepohnula z místa, kde se před chvíli zastavila. V okamžiku, jak jeho spřízněná duše překonala vzdálenost, co je dělila, bez přemýšlení k ní natáhl svou dlaň, které se k jeho údivu, i chytla. To gesto udělal sice spontánně, ale byl nesmírně šťastný, že ho žena stojící před ním neodmítla.

Stála v místnosti, kde to nádherně vonělo a pravdou bylo, že se tam cítila, jako páté kolo u vozu. Tedy, jen do té chvíle, než spatřila Marcuse, jak jí rukou naznačuje, aby k nim přistoupila blíž. Netušila, jak je to možné, ale její tělo, jakoby mělo vlastní hlavu a začalo se samo od sebe hýbat směrem, kterým onen muž i se starší ženou stáli. A co víc, Marcus ji nabídl svou ruku, kterou ona automaticky, bez toho, aby si to, co i jen uvědomila přijala. Musela uznat, že je stále víc a víc zmatená ze svého jednání. A teď,.... teď stojí přímo před nimi, držíc za ruku muže, který se tváří, jako nejšťastnější bytost na světě a ona vůbec netuší, co si o tom má myslet. Právě se mu dívala do očí, když ji svým zvonivým hlasem vytrhl z myšlenek, které se jí ubírali snad všemi směry.

„Natalie, představuji ti hlavní osobu, která je odpovědná za jídlo v tomhle domě. Jmenuje se Ester a je s námi už od dob, kdy jsem byl ještě malé vlče." Pronesl na své postavení, až moc hrdě a následně názorně pohodil rukou k ženě, která se následkem jeho slov, aspoň, co po očku viděl, přímo rozzářila. Vzápětí stočil svou pozornost na Ester, která se ještě vzpamatovávala z toho, co slyšela a pokračoval. „Ester představuji ti mou spřízněnou duši Natalii," svůj pohled odvrátil od hospodyně, která stála vedle něj a následně, než dokončil to, co měl v úmyslu říct, se zadíval do těch nejhezčích zelených očí, co kdy viděl a které se v tu chvíli na něj tak zvědavě upírali. „a zároveň tvou královnu i Lunu, jak této, tak i všech ostatních smeček." Pronesl s úctou k ženě, která mu, už jen tím, že ho držela za ruku, srdce rozbušila nevídanou rychlostí.

„Těší mě." Pronesla nejistě s pohledem upřeným na ženu, která se na ni mile usmívala. To bylo v tu chvíli jediné, co ze sebe dokázala dostat. Další vlkodlak, prolétlo ji hlavou, když si uvědomila, co jí vlastně Marcus o dané osobě pověděl. Chvíli se v kuchyni ještě zdrželi a povídali si. No, spíš Ester a Marcus si povídali. Natalie se do konverzace moc nezapojovala. I přestože se jí žena zdála být na první pohled milá a neškodná, i tak byla, dle jejího uvážení vlkodlak, co jí na klidu moc nepřidalo.

Asi o půlhodinu později, se společně odebrali porozhlédnout se po domě, aby věděla aspoň částečně, kde se co nachází a kde měla možnost se setkat i seznámit se s Juliet a Malcolmem. Juliet byla mladá dívka, asi ve stejném věku, jako ona sama a překvapivě byla člověk. Pracovala u nich, jako služebná. A Malcolm byl zahradník a přestože vypadal být na první pohled mladý, věděla, aspoň z toho co jí pověděl Marcus, že je to vlkodlak a tak byl jeho věk otázny. A ačkoliv byla dost zvědavá, jak dlouho už na tomhle světě pobývá, opravdu neměla v úmyslu, se ho vyptávat na to, kolik mu je let.

Společně přecházeli po chodbě, která vedla do Marcusovi ložnice, když si uvědomila, že pro ni s nevysvětlitelných důvodů, ho neustále držela za ruku. Byla z toho zmatená, poněvadž ji ten dotek na jednu stranu uklidňoval a na tu druhou ji poměrně dost znervózňoval.

Právě ve chvíli, kdy spatřila před dveřmi vlkodlaka jménem Derek, co jí měl hlídat, se kolem nich začalo pohybovat docela dost ji neznámých lidí, kteří nesli hromadu tašek, co vzápětí končili, jak si všimla u Marcuse v ložnici. Nechápavě se podívala na muže, který neměl v úmyslu ji pustit, přičemž se zastavila a upoutala tak jeho pozornost.

Ačkoliv měl Marcus namířeno do jejich ložnice, byl nucen se zastavit, poněvadž se zastavila i Natalie. Zkoumavě si ji prohlédl a když si všiml její nechápavý výraz ve tváři, pochopil, že je zmatená z těch lidí, co kolem nich běhají. Rty se mu zvlnili do mírného úsměvu, než na ni promluvil. „Říkal jsem ti, že jsem pověřil kompetentní osoby, aby zařídily vše, co se týče tvé garderoby." Pronesl ledabyle a zároveň i dost pobaveně. Poněvadž ten výraz, co v tu chvíli viděl v její tváři, se mu zdál být k nezaplacení. „Pokud se ti nebude něco líbit, tak to dej na stranu a může se to vrátit, nebo vyměnit." Mrkl na ni s úsměvem a ještě předtím, než mu stihla něco říct, na co se očividně chystala, ji skočil do řeči. „Jo a abych nezapomněl,.... To, že máš teď nějaké oblečení, ještě neznamená, že si ho nebudeš moct jít i sama koupit, ano?" Oznámil ji holý fakt, poněvadž tyhle věci se nakupovali bez ní a tak ani netušil, zda to, co dvě ženy jemu blízké pro ni vybrali, se jí bude vůbec líbit.

Uběhlo už pár minut, co i s Marcusem vešli do místnosti, kde se to lidmi přímo hemžilo. S úžasem pozorovala, jak vše, co bylo nakoupeno ukládají do šatní skříně, co byla připravena očividně přímo pro ni. Byla to tatáž místnost, kde se Marcus převlékal a ve které teď stojí prvně. Při vstupu do oné místnosti, jsou na pravé straně věci jejího,... ani neví, jak ho nazvat, druha? A na levé straně, kde bylo dosud pravděpodobně úplně prázdno, je ukládáno teď její oblečení, kterého zrovna málo není, jak si stihla všimnout.

Zhrůzou zjistila, že Marcus pravděpodobně nařídil, aby kvůli ní vykoupili snad všechny obchody v jejich dosahu. Jinak si neuměla vysvětlit tu spoustu věcí, co se tam nacházela. Od úžasu, který ji úplně ovládl, nedokázala svůj pohled spustit z poliček, které se čím dál, tím víc zaplňovaly, jejím nově koupeným oblečením.

A pravdou bylo, že by tam nehnutě stála a zírala na ten výjev před sebou, snad i další hodinu. Kdyby jí z jejího obdivného dívání se, nevytrhli dvě silné paže muže, které se obmotali kolem jejího těla a které ji pevně sevřeli v náručí, za doprovodu jeho zvonivého hlasu, kterým ji něžně šeptal u ouška, co jí rozvibrovalo snad, každou buňku v jejím těle.   

„Ne, že by ses mi nelíbila v mém oblečení. To ne." Pošeptal ji do ouška, když ji zezadu objal, což zapříčinilo, že cítil, jak se pod jeho dotekem, její tělo zachvělo. Co ho v tu chvíli nesmírně potěšilo. „Ale chci, aby ses cítila pohodlně. A nemyslím si, že moje tepláky a tričko by ti v tom mohli nějak pomoct. Ale pokud budeš chtít, rád se o své oblečení s tebou budu dělit i nadále." Dopověděl už roztouženým hlasem a měl, co dělat, aby svůj chtíč i touhu po její osobě ovládl. Její blízkost ho čím dál, tím víc vyváděla z míry a pravdou bylo, že se hrozil dne, kdy neovládne svého vlka, který se mermomocí snaží dostat napovrch, aby si ji mohl označit.