Věštba krále vlkodlaků

Část 11

Ve chvíli, kdy Lucas za sebou zavřel dveře z druhé strany, pohlédla na muže před sebou. To, jaká autorita z něj vycházela, když s ním mluvil, to ji rozechvělo celé tělo. Nedokázala popsat ty pocity, co v tu chvíli cítila, protože je ještě nikdy v přítomnosti nikoho nezažila.

Když se jí zeptal, zda z něj má strach, netušila, jak by mu měla odpovědět. Sama v sobě se momentálně nevyznala. No to, jak se na ni díval, už v jeho pohledu bylo znát, že by ji nikdy neublížil. Bylo v něm tolik lásky, něhy a zdálo se jí, že tam zahlédla i touhu. Nebyla si jistá, protože se na ni ještě nikdo s takovým pohledem nedíval.

Jediné, co věděla jistě bylo to, že se v jeho přítomnosti, poprvé po mnoha letech, cítí v bezpečí. Co za celý svůj dosavadní život, ještě při nikom, krom své rodiny, kterou už nemá, necítila. Uvědomila si, že by mu měla dát aspoň nějakou odpověď, už jen z toho důvodu, že ji očekával a hlavně se jí nelíbil ten ustaraný pohled, který v tu chvíli v jeho krásných očích viděla.

„Ne." Odpověděla jednoduše. No pak se to snažila rozvést. Z nějakého důvodu měla nutkání ho o svém postoji k němu ujistit. „Nevím proč to tak je, ale strach z tebe rozhodně nemám. Něco uvnitř mě, mně přímo nutí ti věřit, že bys mi nikdy neublížil. Tak doufám, že nedělám chybu, když to nechám volně plynout." Řekla popravdě tak, jak to cítila. Neměla důvod mu lhát. I když se sama v sobě prozatím nevyznala, neznamená to, že svým emocím i instinktům, nebude věřit. Všimla si, že po její odpovědi, se jeho výraz tváře značně uvolnil a dokonce zahlédla i úsměv, díky kterému se jí znovu rozbušilo srdíčko.

„To jsem moc rád. Nikdy jsem neměl a ani nemám v plánu tě děsit." Zeširoka se na ni usmál. Její slova ho uklidnila, i když její emoce jsou na tom stejně, jako předtím. Nakonec usoudil, že potřebuje čas, aby se s tím, co se právě dozvěděla, mohla v klidu vyrovnat a následně to i přijmout. „A když už jsem se ti představil, co takhle nám říct své jméno. Moc rádi bychom ho oba dva znali. Tedy pokud není tajné?" Dodal pobaveně a s napětím čekal, zda mu ho i sama sdělí. Věděl, že Lucas, už zjistil to, co po něm chtěl, ale rád by to slyšel přímo od ní.

Chvíli přemýšlela, zda by mu ho měla říct. No pak usoudila, že není důvod tajit své jméno. I tak kdyby chtěl, zjistí si ho sám. „Jmenuji se Natalie Fox a je mi dvacet tři let." Pověděla tiše a přitom se mu dívala do očí. „Ironie viď? Příjmení Fox a ještě k tomu rudé vlasy." Dodala a nesměle se na něj usmála. Vzápětí ji napadlo, kolik je asi let jemu? Na co se ho taky hned i zeptala. „Marcusi a kolik je tobě let?" Zajímalo ji to, poněvadž ji před chvílí prozradil, že svou družku hledají, již po staletí. „Nám je přes tři sta let. U vlkodlaků je to s věkem jinak. Jsme prakticky skoro nesmrtelný, co budeš i ty Natalie, pokud dokážu vzbudit tvou vlčici." Pronesl se zářivým úsměvem. Byla si jistá tím, že kdyby právě v tu chvíli stála, určitě by se jí z toho jeho úsměvu podlomila kolena.

Kdysi dávno, když byla ještě malá, si představovala, jaký by měl být muž, do kterého by se zamilovala. Měl být krásný, aby ji ho všichni záviděly. Měl mít mohutnou postavu, aby ji dokázal před čímkoliv, nebo kýmkoliv ochránit. Měl mít u všech přirozenou autoritu a nikdy na ni nesměl být hrubý. Měl ji milovat z celého srdce tak, jako by ona milovala jeho. A hlavně, nikdy ji nesměl zradit. A v neposlední řadě nesměl být vlkodlak, poněvadž z nich má strach. To poslední si přidala, až po svém třináctém roku života. Do té doby, ji bylo vcelku jedno, zda by byl muž, kterého by milovala vlkodlak, či nikoliv.

To všechno, co si vysnila, jako malé děvčátko, ty všechny kvality, vidí u Marcuse. Ano, tehdy byla ještě malá, ale moc se za tu dobu u ní nezměnilo. Možná to už bere trochu z jiného úhlu pohledu, ale i tak chce svého vysněného muže. No jediné, co jí odrazuje u muže, který právě teď klečí u jejích nohou, je to, že je vlkodlak.

Nějaká neviditelná síla ji k němu táhne, nutí ji věřit, že by ji nikdy neublížil a možná je to i pravda, ale ona už není to naivní malé děvčátko, co byla kdysi. Po tom, co si od svých třinácti let, kvůli nim už prožila, těžko někomu uvěří, natož vlkodlakovi. Své emoce možná neovlivní, ale ještě má svůj rozum a ten, jak doufá ji snad nezklame.

Chvíli ji pozoroval a všiml si, že nad něčím usilovně přemýšlí. Netušil, co přesně ji běhá hlavou a ptát se jí neměl v úmyslu. Znají se krátce na to, aby se jí vyptával na takové věci. Mohla by si připadat, jako u výslechu a to rozhodně nechtěl.

Právě dumal nad tím, jak ji přijetí toho, že je spřízněnou duší krále vlkodlaků ulehčit, když mu do myšlenek nečekaně vstoupila matka. „Zlatíčko, můžeme se už jít seznámit s tvou družkou? Moc rády, bychom ji poznali." Pohlédl na ženu sedící před ním a uvažoval, zda se bude vůbec chtít seznamovat s dalšími vlkodlaky. „Natalie, nechci tě do ničeho nutit. Tak pokud nebudeš chtít, stačí říct ne, ano?" Pronesl nejistě k ní a doufal, že jeho žádosti vyhoví. Věděl, že na jeden den, je toho na ni už dost, ale zeptat se musel. Nechtěl zklamat ani svou matku a ani Roxy, o kterých už teď ví, že obě dvě stepují za dveřmi jejích pokoje. „Moje matka i sestra, by se chtěli s tebou seznámit. Vím, že je toho na tebe dnes už hodně a pokud řekneš ne, pochopím to, jak já, tak i ony." Hleděl na ni s očekáváním. A i když věděl, že je tu velká pravděpodobnost, že jeho žádost odmítne, i tak v koutku duše doufal, že svolí.

Nevěřícně na něj pohlédla. Nejdřív jen doufala, že si z ní dělá legraci, ale jak si stihla všimnout, doufala zbytečně. Asi mu na tom opravdu moc záleželo, protože ten jeho prosebný pohled, kterým se na ni díval, nemohla vydržet. Vypadal, jako malé zatoulané štěně, které prosí o to, aby se o něj někdo postaral. Co moc daleko od skutečnosti nebylo, když je to vlkodlak.