Věštba krále vlkodlaků

Část 8

Právě přemýšlel nad tím, jak by ji vysvětlil situaci, která je mezi nimi, když do jeho ložnice po zaklepání vstoupil Lucas i s jídlem pro jeho družku. Z jejich rozhovoru, který je čekal byl neskutečně nervní. Zoufale pohlédl na svého přítele a přemýšlel, jestli ho s tím má zatěžovat. No jeho rozhodování vzalo za své když osoba, která stála přímo před ním promluvila.

„Vypadáš, jako vystrašené kuře." Poznamenal se smíchem, když si pozorně prohlédl svého krále. Ještě nikdy ho neviděl, s tak zoufalým pohledem, který momentálně upíral přímo na něj. Byl si vědom komplikované situace mezi svým králem a jeho družkou, no nevěděl, jak by mu mohl pomoct. Jedině tak... „Musíš jí říct pravdu a to hned. Ať má čas se s tím srovnat." Řekl mu to zpříma do očí a věděl, že chtěl slyšet jen to, co si sám myslel ve své hlavě. Znal ho už dlouho a i přesto, že mu nic neřekne, dost často ví, co přesně se mu honí hlavou.

„Já vím Lucasy." Přikývl. „Nebudu to odkládat, bylo by to jen horší." Dal mu za pravdu. Jakmile si ujasnil, co a jak bude, jeho přítel odešel, aby jim dopřál soukromí na rozhovor, který je čekal. Vůbec netušil, jak by měl začít, ale nakonec po rozhovoru se svým přítelem usoudil, že nejlepší bude nechat vše plynout přirozenou cestou. Takže, nejdříve začne tím, že se představí a pak uvidí podle situace, jak bude pokračovat.

Ve vaně už byla hodnou chvíli, když si řekla, že by už měla jít i ven. Voda totižto začala chladnout a ji začínala být zima. Pomalu a opatrně se postavila, co nebylo tak jednoduché, protože měla dost slabé nohy. A z vody se i tak dost těžko vstává, i když je člověk silný a zdravý.

Když už byla venku, vanu vypustila a vzala si první osušku, na kterou dosáhla. Nechtělo se jí jít z koupelny, protože si byla jistá, že ten vlkodlak, ze kterého ji srdce buší, jako splašené je stále vedle v místnosti a určitě na ni netrpělivě čeká. No taky v ní nemohla být navěky zavřená.

Nakonec se tedy odhodlala a jakmile si na sebe vzala tričko, které dostala od muže nacházejícího se ve vedlejší místnosti, sáhla po klice a otevřela dveře, za kterými se doposud před ním skrývala. Pomalu i s nejistotou vepsanou ve tváři, překročila práh dveří a následně se rozhlédla po pokoji, kde její pohled padl na muže sedícího v křesle, trpělivě čekajícího na ni.

Všimla si i jídla, které bylo postaveno na stolku, který stál vedle něj. No jelikož se bála pohnout dál, zůstala nehnutě stát na místě, kde předtím zastavila, co bylo přímo u koupelny. Rozešla se až ve chvíli, kdy uslyšela, jak na ni mluví. Jeho hlas, jako by ji vábil jít přímo k němu, co v tu chvíli vůbec nechápala.

„Nemusíš se mě bát. Neublížím ti." Odhodlal se jí říct, když viděl, že nemá v úmyslu se pohnout z místa. „Pojď si sednout, najez se a pak si promluvíme." Navrhl ji a když si všiml, že se její nohy pohnuly směrem k němu, musel se pousmát. Ta červeň v jejich tvářích, kterou se tak urputně před ním snažila skrýt, mu dala naději, že možná jednou to mezi nimi dopadne dobře a budou spolu šťastný tak, jak si to kdysi vysnil. Ale taky věděl, že je to ještě hudba budoucnosti, protože mají před sebou ještě dost dlouhou a náročnou cestu.

Všiml si, že je až moc ostražitá a po tom, co si za poslední dobu zažila, se jí ani nedivil. Neměl ponětí, jak dlouho ji tam drželi a hlavně netušil, proč by ji tam někdo držel. No doufal, že na své otázky, které mu v tu chvíli vířily hlavou, odpovědi brzo dostane.

To tričko, co jí dal jí sahalo až do půli stehen, ale i přes něj bylo jasně znát, že její přednosti jsou přesně takové, jaké zrovna on miluje. Její bujná prsa se dmula i přes tu látku, která je zakrývala a ten její skvostní zadeček, který ho neskutečně moc lákal. Měl sto chutí ji ho sevřít ve svých dlaních a pořádněji ho promnout.

Jeho mužství na ni reagovalo způsobem, který doposud ještě nezažil a měl co dělat, aby svou touhu, kterou v té chvíli vůči ní cítil, dokázal ovládnout. Za jiné situace, by neváhal a hned by se jí hladově přisál na její rty a u toho by se rozhodne nezastavil, ale bohužel to si v téhle chvíli dovolit nemohl.

Připadalo ji, jako by ji vlastní tělo neposlouchalo. Ve chvíli, kdy na ní promluvil, samo od sebe se pohnulo přímo k němu. No, nemohla říct, že by jí to jídlo, které na ni čekalo, nelákalo. Strašně dobře to vypadalo i ta vůně, co se z něj linula, byla úžasná.

Ani nevěděla, kdy a už seděla na protilehlém křesle od muže, který ji se zájmem pozoroval a v ruce držela lžíci plnou polévky, která podle jejího názoru chutnala, jako samo nebe. Vychutnávala si každé sousto z jídla, které snědla a byla za něj ráda.

No na maso s bramborovou kaší se už nedostalo. Její žaludek, byl totiž následkem toho, že ji převážně její únosci nechávali o hladu, stažený. A víc, jako tu božskou polévku do sebe nedostala. I tak musela ale uznat, že již dlouhou dobu se tak dobře nenajedla.

Když viděl, s jakou chutí se pustila do té polévky, v první chvíli ho napadlo, zda nesní i ten talíř. Byl moc rád, že jí chutnalo, protože měl v plánu si ji značně vykrmit. Ne, že by se mu nelíbila, to ne. Ale ten pobyt v tom sklepě na ni zanechal viditelné následky, které se on bude snažit, co bude moct, zmírnit.

Když dojedla polévku očekával, že se vzápětí pustí i do druhého chodu, no nestalo se tak. I když na ten plný talíř toužebně hleděla, nedotkla se ho. S cinkotem položila lžíci do prázdného talíře a vzápětí se opřela, těžce oddychujíc do křesla, na kterém doposud seděla.

Jakmile si všiml, že její ruka spontánně vystřelila k místu, kde se nachází žaludek, uvědomil si, že i kdyby chtěla, víc než tu polévku do sebe asi nedostane. V tom přehodnotil svůj záměr vykrmit si ji a rozhodl se, že co se týče jídla, bude muset jít na ni pomaleji, aby si její žaludek zvykl na pravidelný přísun potravin.