Věštba krále vlkodlaků

Část 22

Připadala si, jako v jiné dimenzi. Namísto toho, aby se bránila jeho objetí a snažila se z něj vymanit, tak se celé její tělo, pod jeho dotekem i zvonivým hlasem rozechvělo. Ten pocit, ji byl tak neskutečně příjemný, že měla dojem, jestli se v něm náhodou i neztratí. To, co k němu pomalu, ale jistě začínala cítit, se jí vůbec nelíbilo a taky ji to děsilo.

Byl to sice její vysněný muž, to ano. Přesně takového si vysnila, když byla ještě malá, ale taky byl vlkodlak a tu skutečnost nelze změnit. I když byla ze svých pocitů poměrně dost zmatená, i tak se nakonec rozhodla, že nechá věci, co se budou dít mezi nima dvěma, volně plynout. Doufajíc, že snad jednou nadejde chvíle, kdy se jí povede si ujasnit své pocity. A snad může i doufat, že ten zmatek, co v sobě momentálně cítí, se jednou ztratí. Jak ji kdysi říkala její máma, když nevěděla, jak by se měla rozhodnout,..... Dej si načas a vše se i samo vyjasní. A tím se hodlala i řídit. Bude vše přijímat tak, jak to bude přicházet a nebude dělat ukvapené závěry. Tedy aspoň se o to pokusí.

Netuší, co jí to napadlo, ale jak jí Marcus objímal, tak se v jeho náručí otočila a tím dostala možnost se mu zahledět do jeho krásných zelených očí, které se tolik podobali těm jejím. I když v těch jeho se občas mihla i žlutá barva, co si stihla všimnout. Netušila, zda to cítí též stejně, jako ona, ale když se mu do nich dívala, zdálo se jí, jakoby celý svět zmizel a byli tam jen oni dva. Srdce ji bušilo, jako o závod. Dech se jí zrychlil natolik, že měla pocit, jakoby měla každou chvíli omdlít. A to nemluví o těch motýlích, co se jí nastěhovali do bříška a dělali si tam diskotéku. Tyhle pocity v jeho přítomnosti prožívala snad pokaždé a pravdou je, že vůbec netuší, jak by s nimi měla naložit.

V první chvíli se Marcus lekl, že se jí nelíbí jeho objetí, poněvadž se mu zdálo, že se mu z něj chce dostat. No, jakmile povolil své sevření na jejím těle a ona se otočila čelem k němu, vyvedla ho z omylu. V jejich očích zahlédl to, co z ní po celý čas cítil. Ta nejistota, zmatenost, i náklonnost, co k němu cítí a které se snaží všemožně zakrýt, si v ní přímo razili cestu. Ty emoce, co z ní přímo sršely, byli přímo hmatatelné a bylo jen otázkou času, kdy se dostanou na povrch.

Připadalo mu to, jako věčnost, kdy se jí hluboce díval do očí a pravdou bylo, že měl velkou potíž se ovládnout. Jeho pohled mu spontánně sklouzl na její krásné rty, které ho přímo vybízeli k tomu, aby je políbil. Byl si plně vědom, že by to neměl dělat, ale nemohl odolat. Měl strašnou touhu prozkoumat, každý koutek jejích úst.

Pomalu se k ní začal přibližovat a dalo by se říct, že touha a chtíč mu zaslepily mysl, jinak by to nikdy neudělal. Už byl jen pár milimetrů od jejich rtů a ani obavy v jejich očích, ho nebyli schopné zastavit. „Tak, jak se ti líbí oblečení, co jsme ti s mámou nakoupily?" Vypískla Roxy, zpoza jeho zad víc, než nadšeně a tím ho přivedla zpět do reality.

„Moc se omlouvám. Odpusť." Přitom, jak se omlouval Natalii, opřel si své čelo o to její, přičemž se jí provinile zahleděl do očí. V tu chvili byl nesmírně rád, že je jeho mladší sestra vyrušila. Jinak by udělal moc velkou chybu, kterou by pravděpodobně dlouho napravoval. Věděl, jaký strach má z vlkodlaků a nechtěl, aby se ho začala stranit. Netuší, co ho to popadlo, ale v jedné chvíli měl pocit, jakoby to, ani nebyl on sám.

„Nevyrušila jsem vás při něčem, že ne?" Zeptala se opatrně, poněvadž až teď si všimla zvláštního chování svého bratra. Zdálo se jí, jakoby něco provedl, jen si nebyla jistá tím, co by to mohlo být. Svůj pohled přesunula na odcházející lidi, co přinesli oblečení pro Natalii, jelikož už pravděpodobně všechno uklidily na své místo a ji nezůstalo nic jiného, než čekat, až se jeden z nich ozve. Nakonec se rozhodla dopřát jim soukromí, poněvadž se tam cítila, jako páté kolo u vozu a odešla na ně počkat do jejich ložnice. Atmosféra, která převládala v místnosti, kde byl momentálně její bratr i s družkou, se jí ani trochu nelíbila. Bylo to děsivé, ba až přímo mrazivé, aspoň tak se jí to jevilo.

„Nic se nestalo." Odpověděla mu vzápětí s mírným úsměvem. Ani sama netušila, co se to vlastně mezi nimi právě odehrálo. Věděla jen to, že se mu dívala do očí, které stále měnili barvu, ze zelené na žlutou a když už čekala, že ji políbí, což k jejímu údivu, by se tomu ani nebránila, vyrušili je. Cítila, že ji srdce šíleně bije, ale věděla jistě, že strachem to rozhodně není, co jí na tom asi děsilo nejvíce. Čekala, že se jí bude tělo od strachu třást a ne chvět od vzrušení z očekávaného polibku. „Děkuji za ty věci. Jsou nádherné." Vypadlo z ní náhle a než se stačila vzpamatovat, přistihla se, jak ho hladí po tváři. Jakmile si uvědomila, co dělá, rychle od něj odstoupila. „Mě neděkuj. Vybírala je Roxy s mámou." Ozřejmil ji skutečnost, že to je dvě pověřil tím, aby ji nakoupili oblečení. „Dobře i tak ti děkuji, poněvadž bez tebe, by nic z toho nebylo." Pronesla k němu a vzápětí i s rudými tvářemi, se ze šatny, kde dosud stáli urychleně rozešla do ložnice, kde jak si po vstupu všimla, na ně čekala Roxy.

„Ahoj,... Roxy." Vypadlo z ní směrem k sestře Marcuse. Hned, jak jí pozdravila urychleně ji obešla a posadila se do křesla, které stálo hned vedle ní, poněvadž měla pocit, že by ji vlastní nohy už dlouho neudrželi. Několikrát se musela zhluboka nadechnout i vydechnout, než konečně aspoň trochu uklidnila své rozdováděné srdíčko, které jak se zdá, má v poslední době svou vlastní hlavu. Potřebovala vstřebat to, co se právě odehrálo v šatně mezi ní a mužem, co prohlašuje, že je její druh. Jen doufala, že ji Marcus dá na ono poznání dost prostoru.