Věštba krále vlkodlaků

Část 10

Z její reakce pochopil, že mu nevěří, tak se rozhodl, že ji poví všechno popořadě. Moc se mu líbilo, jak se jí zajiskřilo v očích, když jí řekl, že je jeho spřízněná duše. Viděl na ni, že se málem začala smát a byl zklamaný, že se v tu chvíli ovládla, protože její úsměv by moc rád viděl.

„Už několik staletí hledáme, svou spřízněnou duši, svou družku, jak já, tak i můj vlk." Začal mluvit a všiml si, že ji zaujal. Její oči rázem hypnotizovali jeho rty. Připadalo mu, že s napětím čeká, co bude dál. A to ho zahřálo u srdce. „Když jsme byli už zoufalý z toho, že ji nemůžeme najít, zašli jsme k staré Yadigar, která dokáže přečíst osudy lidí. Tedy pokud ji to vlčí bohyně umožní." Stále ho s napětím pozorovala a on pokračoval dál. „Jak jsme si přišli po svou věštbu, tak jsme ji i dostali." Po celý čas, co jí vyprávěl, jak se o ní dozvěděl se dívali jeden druhému do očí. A ani jeden z nich nepřerušil oční kontakt s tím druhým, v naději, že ta chvíle, kdy oba dva cítí, že jsou nějakým způsobem spojení, tedy Marcus věděl přesně o co se jedná, nikdy neskončí. „Až u ní jsme se dozvěděli, že hledáme špatně. Do té doby jsme hledali, jen ve vlčích smečkách. Ale brzo jsme pochopili, že naše bohyně, měla s námi jiné plány. Vybrala nám totiž spřízněnou duši, která pochází z lidského rodu a která v sobě nosí ukrytou vlčici, kterou svou láskou musíme probudit." Dopověděl, co měl v úmyslu a bedlivě pozoroval její reakci, která se dostavila skoro okamžitě.

„Jak jste věděl, že máte hledat zrovna mě?" Bylo jí divné, že věděl přesně koho má hledat. Lidských žen, je na světě nespočet. Tak, jak mohl vědět, že zrovna ona, by měla být jeho spřízněná duše. Jak mohl vědět, kde ji drží? A hlavně, kdo ji drží. Měla spousty otázek a doufala, že aspoň na některé z nich dostane odpověď. Všimla si, že jeho pohled se po její otázce změnil. Vypadal, jako by přemýšlel nad tím, jestli ji to říct, či nikoliv.

„Víš ta věštba, kterou nám Yadigar vypověděla. Řekla nám, že naše spřízněná duše, bude mít rudé vlasy, které budou zářit, kdekoliv, kde se objeví. A podle toho jsme tě hledali." Ano, to bylo jediné vodítko, které k ní měli. A proto pověřil své věrné vlky, aby jí našli. O věštbě, kterou mu přednesla stará Yadigar, věděla jen jeho rodina a vlkodlaci, kterým bezmezně věřil. Věděl, že s rudými vlasy se dosud nikdo nenarodil a tak si byl jistý, že časem ji určitě, někdo z jeho vlků musí někde zahlédnout. Co se týče informací o ní, snažil se být co nejdiskrétnější, už jen z toho důvodu, aby ji nikdo neublížil, kvůli tomu koho spřízněnou duší má být. I když ji ještě neznal, snažil se ji udržet v bezpečí. No, jak si stihl všimnout, tak ve svém snažení zcela pohořel.

Byl si absolutně jistý tím, že samotáři přesně věděli koho v tom sklepě drží. A měl i představu, kdo jim to vyzradil. Připadalo mu, že to začíná dávat smysl. V tom čase, kdy si vyslechl svou věštbu, se taky dozvěděl, že jeho bratr Someron, je na straně samotářů, i když nikdy nechápal, proč.

No, taky si vzpomíná, že když ho v tom čase konfrontoval s tím, co o něm zjistil, nebránil se. A vzápětí, jako by se po něm slehla zem. Prostě opustil svou rodinu, svou smečku a veřejně se přidal na stranu odpůrců krále. Pomalu mu začali, dílky skládačky do sebe zapadat. I když netušil, co by tím, že ji drželi proti její vůli mohli získat.

Pozorně ho poslouchala a nemohla uvěřit vlastním uším. Popravdě v první chvíli měla, co dělat, aby se nerozesmála. No, když viděla jeho vážný výraz tváře, který se neměnil, ovládla se. Pokud tomu má věřit, budiž. No, když nad tím přemýšlí, tak zjišťuje, že jejich bohyně musí mít smysl pro ironii. Králi vlkodlaků, dát za družku lidskou ženu a ještě k tomu takovou, která k nim moc vřelé vztahy nemá, je i na ni dost odvážné.

Ani neví, jak dlouho se dívali jeden druhému do očí, když někdo zaklepal na dveře pokoje a vzápětí do něj vstoupil. Nejistě pohlédla ke dveřím a spatřila muže, kterého prvně viděla ve sklepě i s Marcusem. Pokud si dobře pamatovala, jmenoval se Lucas.

„Králi, já ... omlouvám se." Pronesl do ticha pokoje, když spatřil, v jaké situaci se nachází jeho přítel. „Neměl jsem v úmyslu vás rušit, ale mám ty informace, co jste chtěl." Pravdou bylo, že ještě nikdy za ta staletí, co ho zná, ho neviděl před nikým klečet. „Jo a abych nezapomněl, vaše matka i se sestrou, by se chtěli seznámit s novou královnou vlkodlaků." Po jeho slovech si všiml, jak dívka před ním viditelně strnula. V tom mu došlo, že vůbec netuší, kde přesně ve vyprávění byl jeho přítel a jeho varovný pohled, kterým ho vzápětí obdařil mu napověděl, že by měl raději zmlknout. Co taky udělal.

Bohužel, jak Lucas vstoupil do pokoje, kde se nacházeli, nezavřela se mu pusa. Zmlkl až ve chvíli, kdy se na něj Marcus přímo rozzlobeně podíval. Svůj pohled okamžitě stočil zpět ke své družce, a vzápětí ji pohlédl do očí. V jejím pohledu viděl tolik emocí, že měl strach, aby s hrůzou neutekla.

„Za chvíli si tě vyslechnu. Teď můžeš odejít, zavolám tě." Pronesl důrazně směrem k Lucasovi, ke kterému byli jeho slova mířena, ale své oči měl přitom stále zaklesnuté do osoby s červenými vlasy, která se pod tónem, kterým se svým přítelem mluvil, přímo zachvěla. Právě v té chvíli si uvědomil, že z jejich emocí momentálně neví vyčíst, zda to bylo, vzrušením, touhou, či strachem z něj. Cítil, jak z ní vychází příliš mnoho emocí najednou a příliš zmatených na to, aby to dokázal určit. Tak jediné, co mu zůstávalo bylo, se jí narovinu zeptat na to, co chtěl tak moc vědět. „Máš ze mne strach?" Jakmile ji položil otázku, která ho tížila od okamžiku, co Lucas opustil místnost, nespustil z ní svůj zrak. Chvíli si musel počkat na její odpověď, ale přece se jí jen dočkal.