Věštba krále vlkodlaků

Část 1

Již dlouho, se nebyl takhle proběhnout. Jakmile byl na okraji lesa, přenechal vládu nad svým tělem, svému vlku. Běžel stále dál a dál, neohlížejíc se za královskými povinnostmi, které nechal pro tuto chvíli za sebou. Potřeboval si provětrat hlavu a uklidnit své rozbouřené myšlenky i pocity. Doběhl až ke srázu, ze kterého byl nádherný výhled, na jeho vlkodlačí království. Už po staletí hledá svou spřízněnou duši, svou družku a Lunu pro všechny své smečky, aby mu pomohla vládnout. Hledal ji snad v každé smečce, po celé zemi. No doposud ji nedokázal najít.

Vlkodlaci i lidi, žijí si rovni mezi sebou, už staletí. A i když spolu žijí v míru, v rámci možností, i tak ho překvapilo to, co se dozvěděl od staré věštkyně, za kterou byl nucen, ze zoufalství zajít. Stalo se to asi před deseti lety, kdy už začal ztrácet i tu poslední naději, že ji vůbec někdy najde. I jeho vlk po těch staletích, co na ni čekali i jí hledali, byl už zoufalý.

Za ten čas, co byl živ, měl nespočet žen, co mu prošli postelí, aby uhasil touhu svého těla. No, ani jedna z těch žen, nedokázala uhasit tu touhu po družce, co neustále ve své duši cítil, jak on, tak i jeho vlk. A ani jedna z nich nedokázala naplnit, jejich srdce láskou, po které už staletí oba dva, tolik bažili.

Tehdy se po zralé úvaze rozhodl, že navštíví starou Yadigar, která dokázala přečíst osudy lidí vlčí krve, když ji to jejich bohyně umožnila. Stál před její chalupou a odhodlával se zaklepat, když v tom slyšel slova, pronesená zevnitř domu. Ne, že by se bál vstoupit. Byl král všech vlkodlaků, nebylo čeho, by se měl bát. Na zemi mu nikdo, nebyl roven. No přece, jen měl strach z toho, co se dozví, pokud se vůbec, něco dozví.

„Králi Marcusi, jen pojďte dál. Čekala jsem vás." Pronesla směrem k zavřeným dveřím. Věděla, že má přijít. Bohyně ji na to upozornila, jen netušila, kdy nastane ta chvíle, že král vlkodlaků, bude chtít znát svou věštbu. Přesně věděla, co ho trápí a na co konkrétně chce odpovědi. Za ta staletí, si málokdo nevšiml, jak zoufale se snaží najít svou družku. A ona měla v úmyslu, co nejlépe jak jen věděla, mu vyjasnit věštbu, kterou mu seslala, samotná jejich bohyně.

Po těchhle slovech, ho až zamrazilo, jelikož nechápal, jak mohla vědět, že přijde, když to neřekl, ani živé duši. Nikomu se totiž ani slůvkem nezmínil, co má v úmyslu udělat. No, neotálel dlouho a vstoupil dovnitř chalupy, která byla jejím domovem.

„Dobrý den, Yadigar. Určitě už víte, proč jsem k vám přišel, není-liž pravda." Poznamenal a sedl si naproti ní, přesně tam, kde mu s úctou ona žena, ukázala. Musel si přiznat, že prvně v životě, byl asi nervózní z toho co se dozví, ale čekat, už neměl v úmyslu. Chtěl vědět, jestli jednou bude mít tu možnost, držet v náručí svou spřízněnou duši, po které už tak nesmírně dlouho, touží.

Yadigar nečekala a požádala krále, aby ji podal obě ruce, které vzápětí, uchopila do těch svých. Chvíli se nic nedělo. No, když pak začala mluvit, králi vlkodlaků, se až stáhlo srdce úzkostí z toho, co mu bylo řečeno.

„Králi, tvá spřízněná duše, již chodí po tomhle světě. Jen si jí hledal na nesprávných místech. Tam, kde ona se nikdy nenacházela. Bohyně ti ve své moudrosti, totižto za spřízněnou duši, určila lidskou dívku. Její rudé vlasy, které ji nadělila naše bohyně, svítí už zdálky. A protože si časem bude myslet, že je kvůli nim prokletá, bude je skrývat. Ta lidská dívka, má v sobě vlčici, kterou ty, budeš muset láskou probudit. Ale nebudeš to mít snadné. V jejím životě, se stane něco nepěkného, následkem čeho bude nenávidět všechny vlkodlaky. Budeš si muset získat její důvěru, její srdce a hlavně její lásku, aby se vlčice vzbudila. Až pak budete moct být spolu navěky šťastný, jako spřízněné duše. Pokud se ti v ní, ale nepovede probudit lásku, k tobě samotnému i k tvému vlkovi, i přesto spolu můžete být. No ona časem zemře, jako člověk, kterým i zůstane." Tu věštbu si pamatuje, jako by mu ji řekla před malou chvílí. Když se jí ptal, co přesně se jí stane, že tak znenávidí vlkodlaky, odpověděla mu, že to jí zůstává skryto. Nemohl uvěřit, že zrovna on, král vlkodlaků, má mít za družku lidskou dívku. No, řekl si, že bohyně musela mít důvod, proč to tak zařídila. Od té doby ji hledá, kde jen může. No, onu dívku s rudými vlasy, zatím nikde nenašel.

Pomalu se vracel zpět, do svého královského sídla, ve kterém žije, už od nepaměti. Narodil se tam. Už to bude skoro tři sta let, co běhá po zdejších lesích. Pozná tady každý strom, keřík, potůček i kámen. A už je to dvě stě let, co převzal, jako prvorozený syn, královský post po svém otci. Tehdy před dvě stě lety, se stal právoplatným králem, všech vlkodlaků.

Bylo pravdou, že ne všichni se jeho vládě podrobily. A jsou i tací, kteří by ho z vlkodlačího trůnu nejraději sesadili, jako například jeho mladší bratr Someron, který se po jeho korunovaci, přidal na stranu odpůrců krále. Netušil, proč se jeho bratr takhle zachoval, ale je to asi deset let, co zjistil, že intrikuje proti němu. A co záhy, když ho Marcus konfrontoval, urychleně opustil království. Už byl blízko svého sídla, když si všiml, že proti němu běží šedivý vlk. Byl to Lucas, ve vlčí podobě. Postavením je jeho Beta, je to jeho zástupce, když on není k dispozici.

„Marcusi, tohle jsem ti chtěl přijít říct osobně!" Vykřikl zadýchaně, přes vlčí frekvenci a ještě než jeho přítel stihl otevřít ústa, pokračoval. „Dívka s rudými vlasy, asi jsme ji našli!" Jen, co to dopověděl, zastavil se přímo před ním. Koukal na svého krále a čekal na jeho reakci. Jen doufal, že to, co se dozvěděl, od jedné služebné, je skutečně i pravda.

Když se Marcus vzpamatoval ze zprávy, kterou slyšel, vypadli z něj jen slova, kde a jak. Pak už jen poslouchal, co mu jeho Beta a hlavně jeho přítel, povídá. V tu chvíli jen doufal, že ona zpráva, nebude zase nějaká mýlka, jelikož už nejednou mu přišli oznámit, že ji našli a později se ukázalo, že to byl omyl.