Věštba krále vlkodlaků

Část 15

Zhrozila se, když si přehrávala celý rozhovor, který spolu vedly. Tedy spíš, když Marcus mluvil a ona poslouchala. Ano, z nějakého důvodu se s ním cítí v bezpečí. A ano, pokaždé se jí v jeho přítomnosti srdíčko rozbuší, jako na poplach, ale to přece hned neznamená, že by mohla být královnou vlkodlaků, ze kterých má nejenom strach, ale i k nim cítí značnou nenávist.

Chvíli pozorovala Marcusovu spící tvář, kterou osvětloval měsíc, co jim v tu dobu svítil přímo do pokoje. Vypadal tak nevinně a normálně. V tu chvíli by ho vůbec na vlkodlaka netipovala. Klidně si oddechoval a zdálo se jí, že se mu něco hezkého zdá, protože se mu na tváři tvořil jemný úsměv. No to, co nastalo pak, s tím nepočítala.

„Jak dlouho mě takhle pozoruješ?" Zeptal se ochraptělým a zároveň pobaveným hlasem. Byla už noc, když vešel do svého pokoje. Tedy teď, už do jejich společné ložnice. Po vstupu do místnosti ji chvíli pozoroval a jelikož se mu nechtělo znovu spát na křesle, jako předešlou noc, tak se opatrně uložil na druhou stranu postele tak, aby ji náhodou nevzbudil.

Ještě než usnul, prohlížel si její spící tvář a nemohl uvěřit, jak krásnou družku, mu bohyně nadělila. Věděl, že pro něj nebude lehké, se dostat do jejího srdce, ale rozhodně neměl v úmyslu se vzdát. Po tom, co se dnes, o jejím dosavadním životě dozvěděl, mu nebylo všechno jedno.

A to, že je tu dost pravděpodobná možnost, i když prozatím nepotvrzená, že za všechno, co se jí od jejich třinácti let v životě událo, byl odpovědný jeho bratr Someron, ho nenechávalo klidným. I když neměl rád tajemství, zrovna tohle ji nemohl říct. Na to, aby jí pověděl, co se dozvěděl, měl dost velký strach, už jen z toho důvodu, že by o ní určitě přišel.

Ano, je to tak. Král vlkodlaků, nejobávanější a zároveň nejsilnější z vlkodlaků má strach, že by mohl přijít o svou spřízněnou duši. O družku, na kterou čekal několik staletí a o kterou by jedním nepotvrzeným tvrzením, mohl jako mávnutím proutku přijít. Už jen to poznání, ho naprosto ochromilo. Nikdy ve svém dlouhém životě, necítil strach a obavy ze ztráty milované osoby, až teď. A možná proto, že to ještě nezažil, byl z toho tak vyděšený.

Po jeho otázce si všiml, jak jí z růžověly tváře. Byla tak krásná a nevinná. Nemohl uvěřit, že je na světě někdo, kdo by jí chtěl ublížit. Ve chvíli, kdy přímo hypnotizoval její oči, se mu po celém těle rozlil neznámí hřejivý pocit, který se mu zdál být značně příjemný a moc se mu líbil.

Když mu neodpověděla, zkusil se zeptat jinak. „Jak dlouho si vzhůru?" Pronesl něžně a čekal, zda mu odpoví. Musel uznat, že své srdce v tu chvíli cítil, až někde v krku. „Chvíli." Vyhrkla ze sebe a bylo vidět, že se stydí. Jen netušil, jestli se styděla za to, že ji u toho přichytil, nebo je to z toho, jak se jí upřeně dívá do očí. „Nejsi hladová?" Suverénně pokračoval ve svém vyzvídání. „Poprvé si toho moc nesnědla, tak pokud máš hlad, můžeme společně zajít do kuchyně a něco dobrého si tam vybereš?" Konstatoval a dychtivě čekal na to, zda s jeho návrhem bude souhlasit. Byl si jistý, že hlad má. Už jen z toho důvodu, že její prázdné bříško v tu chvíli mluvilo zcela jasně.

„Ráda, umírám hlady." Vykoktala ze sebe nejistě a přitom cítila, že se jí celé tělo chvěje. A byla si naprosto jistá tím, že ze strachu to rozhodně není. Nepamatuje si, že by její tělo, někdy na někoho, takhle reagovalo. Byla zmatená z reakcí svého těla, ze svých pocitů i ze svého rozumu, který ji pořád radil nikomu nevěřit. Netušila, zda to nebyl jenom strach, co jí v tu chvíli ovládal, ale pro tuto chvíli, se tím nehodlala zabývat.

Pomalu vstávala z postele, na které dosud ležela a doufala, že si svou nabídku na jídlo Marcus nerozmyslel. Opravdu už měla hlad a pokud mohla, chtěla se najíst. Sama na sobě si všimla, že od doby, co jí odchytly ti vlkodlaci a nedávali ji pořádně najíst, značně zhubla. Co se jí moc nelíbilo, protože, když se viděla v zrcadle, připadala si jako smrtka.

Jakmile si všiml, že se zvedá z postele, zvedl se též. „Následuj mě, prosím." Pronesl s milým úsměvem směrem k ní, když ji otevíral dveře od jejích pokoje, za kterými stál jeden z jeho mužů. „Zítra ráno tě tady provedu, aby ses mi tu neztratila." Dodal a v tu chvíli, ji spontánně chytil za ruku. Dost ho překvapilo, že neucukla. No byl za to rád.

Společně sešli po schodech dolů, kde se nacházela kuchyně a následně ji v rychlosti ukázal, kde se co nachází. Ten úžas v jejím obličeji, se mu moc líbil. Všiml si, že u otevřené lednice, jen stojí a všechno si prohlíží. Tak nečekal a promluvil na ni. „Můžeš si vzít, cokoliv chceš." Napomenul ji, když si uvědomil, že asi neví, co si může vzít. Sedl si ke stolu a koukal se na svou družku, jak si vybírá jídlo z ledničky i skříněk. Následně se posadila a s přáním dobré chuti, začala jíst. Samozřejmě, že ji také popřál dobrou chuť.

Byla v kuchyni, seděla u stolu a v klidu jedla jídlo, které si před malou chvílí sama vybrala. Už to bylo nějaký čas, co se mohla svobodně procházet a v klidu se najíst, bez toho, aby ji někdo pořád opakoval, že když přehodnotí svou odpověď, bude o ní dobře postaráno. No to tehdy v tom sklepě, neměla v úmyslu udělat. Bylo by to, jako upsat se ďáblu a to by tam popravdě raději zemřela.

Přitom, jak jedla, dívala se na muže, který seděl přímo naproti ní a propaloval ji svým pohledem. Musela uznat, že je hodně zmatená ze svých pocitů. Vlkodlaky nenávidí. No, jak společně scházeli dolů schody a on ji chytil za ruku, v první chvíli se mu chtěla z jeho něžného sevření vyvléknout, ale to jen do té chvíle, než ji celým tělem projela něco, jako elektřina. Byl to tak příjemný a hřejivý pocit, který ještě ve svém životě nezažila. A proto se rozhodla, to spojení mezi nimi, nepřerušit.