Věštba krále vlkodlaků

Část 9

Zoufale by chtěla sníst i to druhé jídlo, které na ni na tom stolku tak hezky čekalo, ale nezvládla by to bez toho, aby neskončila s hlavou v toaletní míse. Rukou si držela svůj, už tak přecpaný žaludek, který měl co dělat, aby přečkal ten nápor jídla, co teď do něj narvala, když pohlédla na muže sedícího oproti ní.

Jeho zelené oči se přímo vpíjeli do těch jejich a ona by přísahala, že kdyby právě v té chvíli neseděla, určitě by se jí z toho pohledu, kterým na ni hleděl, podlomila kolena. Musela uznat, že to byl snad ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Jediné, co jí na něm odrazovalo bylo to, že patří k vlkodlakům, kterých ona nesnáší.

Ty jeho havraní vlasy, široká ramena a ty krásné zelené oči, při kterých, jako by se dívala do zrcadla, mu dodávali na sexeppílu. A ty mohutné ruce, kterými ji držel, aby neupadla, ještě stále cítí jeho dotek na svém těle. Tolik nových emocí, co přes ni proudilo, když ji držel, to ještě nezažila. Nelíbilo se jí, jak její tělo reagovalo na jeho přítomnost i jeho doteky. Bylo to pro ni něco zcela nového a jelikož na to nebyla zvyklá, snažila se těm pocitům, které v ní vyvolával bránit.

Netušila, kdo ten muž je a proč zrovna na ni tak působí, ale měla v úmyslu to zjistit. Chvíli se ještě tiše navzájem pozorovali, když zničehonic, to ticho v místnosti, které tam dosud vládlo, přerušil jeho hluboký hlas, který ji následně rozechvěl, každou buňku v jejím těle.

„Musíme si promluvit." Pronesl něžným a zároveň vzrušeným hlasem. Měl, co dělat, aby v její přítomnosti ovládl své pudy. „Potřebuji o tobě vědět víc, než jen to, že si neskutečně nádherná." Hned, jak to dopověděl, si všiml, že ji svými slovy asi uvedl do rozpaků, protože své růžovějící tváře, před ním nedokázala skrýt. Byl neskutečně rád, že na ní tak působí. Považoval to za moc dobrý začátek. „Ale nejdříve, bych se ti měl asi patřičně představit." Vzápětí, co dořekl svá slova se postavil z křesla, na kterém dosud seděl a dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Chvíli se jí z výšky díval do očí a vzápětí si před ní klekl. Její strachem strnulý výraz ve tváři, se rázem proměnil v překvapený i nechápavý zároveň.

Prvně ve svém životě viděla, jak vlkodlak poklekl před člověkem. I když lidi a vlkodlaci žijí, bok po boku v míru, nikdy neslyšela, že by se to někdy stalo. Vyjeveně se mu dívala do očí, které ji prozrazovaly onu skutečnost, že jí neublíží.

Popravdě, už ve chvíli, co ho v tom sklepě spatřila si byla jistá tím, že zrovna on, by ji nebyl schopen ublížit. Netušila proč to tak cítila, ale cítila. Lekla se, když chvíli po tom, co si před ní klekl, vložil její ruce do svých a jemně je sevřel ve svých dlaních.

Cítila, jak se jí z jeho doteku, srdce neskutečně rozbušilo a dech se jí výrazně zrychlil. Její dlaně, které se nacházeli stále v těch jeho, měla pocit, jako by tam patřili odjakživa. Pokaždé, když přejel svým palcem, po hřbetu její ruky cítila, jak se jí rozechvělo celé její nitro.

Tak mnoho emocí najednou, ještě při nikom nezažila a pravdou bylo, že z nich byla dost zmatená. Nechápala sama sebe. Věděla, že muž, který klečí přímo před ní, je vlkodlak a i tak z něj neměla strach. A co jí ještě víc nedávalo smysl bylo to, že její vlastní tělo i emoce si v jeho přítomnosti dělají, co chtějí.

„Jmenuji se Marcus Colton Wilson a jsem král vlkodlaků." Jen, co to dořekl viděl, jak se jí rozšířily zorničky. Klekl se před ní, aby ji dal najevo, že ji není nadřazený, ale že jsou si rovni. Žena, která na něj shlíží shora a které jméno zatím nezná, je jeho družka, jeho spřízněná duše a jako taková nikdy nebude méně, nežli on. Vždy pro něj bude na prvním místě a jinak to nikdy nebude. „Určitě, už víš něco o spřízněných duších našeho druhu. Pokud vím, tak ve škole by vás to, aspoň částečně měli učit, viď?" Zeptal se s nadějí v hlase a doufal, že bude aspoň něco málo znát. Když mu přikývla na souhlas, tak si oddechl. Sice netušil, co všechno ví, ale aspoň měl kde začít. „Pokud nebudeš něčemu, co ti budu říkat rozumět, klidně se mě zeptej. Na všechno ti popravdě odpovím." Pronesl láskyplně a přitom se jí díval do očí. Vzápětí, bez toho, aby s ní přerušil oční kontakt, se začal přibližovat k její ruce, kterou následně jemně políbil. Její úžasem svítící oči, mu vykouzlily úsměv na tváři. Slyšel, jak mocně ji bije srdíčko i její zrychlený dech, který už hodnou chvíli neměla pod svou kontrolou a to ho dělalo šťastným. To vědomí, že se to neděje ze strachu, nýbrž z touhy, kterou uvnitř sebe cítí, i když poznal, že se jí ještě brání. No taky věděl, že jednou té touze, která ji spaluje tak, jako jeho podlehne. Ale taky si uvědomuje, že je na to ještě brzy.

Jeho blízkost ji přiváděla do rozpaků. A když poslouchala, jak na ni mluví tím svým hlubokým hlasem, který ji nenechal klidnou, měla dojem, že ji srdce za chvíli uteče hrudním košem. A pak, když políbil hřbet její ruky, tak to hejno motýlků, co v tu chvíli měla v břiše, zdálo se jí, že ji snad vyletí i ušima.

Povídal něco o spřízněných duších a tak ho začala pozorně poslouchat. Na jeho otázku, jestli o nich něco ví, mu přikývla, protože něco málo se o nich přece jen v té škole dozvěděla. Jednou s tím tématem přišla učitelka, ale popravdě už si z toho moc nepamatovala. I tak, ale vůbec nechápala, kam tím míří, tedy až do chvíle, než ji řekl, že ona je jeho spřízněná duše.

Nejdříve si pomyslela, že si z ní dělá legraci a málem se tomu začala i smát. I když si toho moc o nich nepamatovala, tak konkrétně na tuhle věc, si přesně vzpomíná. Pokud ví, tak co se týče spřízněných duší, tak ty jsou čistě a jen u vlkodlaků, ne u lidí. Což ve směs znamená, že není možné, aby zrovna ona byla jeho spřízněná duše, jelikož ona je, jen a pouze, obyčejný člověk.