Věštba krále vlkodlaků

Část 28

Roxy až zalapala po dechu, když spatřila, družku svého bratra. „Když ji Marcus uvidí na plese v těchhle šatech, neudrží se!" Vypískla nadšeně, co nejtišeji mohla a ačkoliv, byla její slova mířená k bývalé královně, která seděla hned vedle ní, její oči se stále upírali k Natalii. To, co před sebou viděla, se nedalo jedním slovem, ani popsat. Ty šaty ji přesně kopírovali postavu, jejíž přednosti byli dost obdařené, co jak věděla, její bratr zbožňoval. Musela uznat, že její budoucí švagrová, vypadala přímo božsky. A jak znala svého bratra, byla si jistá tím, že už jen pohled na ni, ho dost vyvede z míry.

Už teď ji chrání dvacet čtyři hodin denně. No ve chvíli, kdy ji takhle uvidí na plese, už se od ní nikdy nepohne. Tím si je zcela jistá. Už z vlastní zkušenosti ví, jelikož to sama zažila, nejen na sobě, ale i na svém druhovi, jaký jsou vlkodlaci majetnický. A to, že ještě neměl možnost si ji označit, tomu taky nepřispívá, jelikož jak on, tak i jeho vlk, budou po celý čas ve střehu, kdyby k ní náhodou někdo zavítal s jiným úmyslem, než se jí jen představit. Ano, myslí tím, že by se jí někdo z přítomných začal dvořit. Co je sice nepravděpodobné, jelikož po tom, co jí představí, jako svou družku a Lunu svých smeček, by si to nikdo nedovolil, ale pudy jsou pudy a zrovna těmi, se bude její bratr řídit, poněvadž se těžko ovládají, když vlk ještě nemá svou družku označenou.

„Tak, co myslíte?" Zeptala se Natalie doufajíc, že se jim budou líbit tak, jako ji. Ne, že by se jí nelíbilo obcházet další butiky, ale z šatů, co měla právě teď na sobě, byla zcela nadšená a tak by si je chtěla i vzít, pokud by to bylo možné. „Dítě, si v nich tak překrásná." Pronesla Elain zasněně a v tu chvíli Natalie zrudla, jako rajské jablíčko. „Máma má pravdu!" Přidala se Roxy, přičemž horlivě, i se širokým úsměvem, kývala hlavou na souhlas. „Brácha i oněmí, když tě na tom plese spatří." Dodala užasle. Natalie se ještě jednou před zrcadlem otočila kolem své osy a pak se spokojeným výrazem ve tváři zašla zpět do své kabinky, kde se převlékla do oblečení, ve kterém přišla.

Netrvalo dlouho a už převlečená vycházela z kabinky ven. Přistoupila blíž ke svému doprovodu, co na ni trpělivě čekal a přemýšlela, jak se jich zeptat, zda si ty šaty může vzít. No nakonec to za ní vyřešila Elain. „Tak dítě." Promluvila na ni usmívající se žena, která z ní nespouštěla svůj zrak.

„Myslím, že ty pravé šaty na ples, pro tebe už máme. Tak teď ještě boty a doplňky, bez kterých se neobejdeš." Konstatovala Elain s úsměvem a přitom se zvedala z pohovky, na které dosud seděla i se svou dcerou. Pravdou bylo, že když viděla ten nejistý výraz ve tváři rudovlasé dívky, věděla čeho se otázka, která ji běhala v mysli a kterou jí chtěla položit, týkala. A tak se rozhodla, že ji na ni odpoví, aniž by se jí musela zeptat. „Ale nejdříve se půjdeme najíst, poněvadž mám už neskutečný hlad." Oznámila děvčatům a vzápětí, co zaplatili šaty, které Natalii tak moc slušely, odešli do restaurace se najíst.

Od doby, co Natalii odvedla jeho matka i s Roxy na nákupy, byl po celý čas ve své pracovně, kde se snažil dohnat to, co zameškal. Měl taky v plánu, nějaké záležitosti vyřídit předem, aby měl co nejvíce času na ženu s rudými vlasy. No i když se snažil sebevíc, už několikrát přistihl sám sebe, jak se mu neustále myšlenky ubírají, k jedné a té samé osobě. Nemůže uvěřit, že je bez ní sotva pár hodin, přičemž mu matka i sestra, průběžně posílají zprávy, kde se zrovna nacházejí a jemu to přijde, jako kdyby jí neviděl už věky.

Ráno, ještě než dvě ženy jemu blízké, vpadli do jejich ložnice, se mu sestra ozvala přes vlčí frekvenci, aby je náhodou u něčeho nepřekvapili. Netušil, co s těmi narážkami a dvojsmysly pořád má, ale určitě si o tom s ní bude muset promluvit, jelikož nechce, aby něco takového někdy říkala, před jeho družkou.

Měl štěstí, že se ráno probudil dříve, než žena, která se mu v noci usídlila na hrudi. Do oken jim už svítilo slunce a bylo jen otázkou času, kdy se vzbudí i jeho družka. Pravdou bylo, že se na ni nemohl vynadívat. Její krásné částečně rudé vlasy, se rozprostíraly po jeho hrudi a každým nádechem, který učinila ho lechtaly, stále víc a víc. To bylo vlastně to, co zapříčinilo, že se vzbudil první a musí uznat, že byl za to rád.

Ten pohled, který se mu naskytl, by nevyměnil za nic na světě. Byla tak roztomilá, krásná a vzrušující, že už jen její přítomnost, mu rozechvěla celé tělo. Někdy měl opravdu dojem, že už jen z její vůně, která se nacházela snad všude po sídle, zešílí. Nutně se s ní potřeboval spojit, ale zase na ni nemohl spěchat. Byl to začarovaný kruh a on jen doufal, že brzy z něj konečně najde cestu ven. Po celou noc spala klidným spánkem, tedy až po tom, co se na něm uvelebila. Netušil, co za hrůzy se jí tu noc zdály, ale byl rád, že jeho přítomnost je dokázala zahnat.

Líbil se mu její klidný výraz ve tváři, pusinku měla malinko otevřenou a tichounce si oddechovala. No musel uznat, že to, co uvnitř sebe cítil, když ji pozoroval, se mu moc a moc líbilo. Opravdu měl pocit, jako kdyby k sobě patřili už odjakživa. Po celý svůj život měl v sobě prázdnotu, kterou i když se sebevíc snažil, neuměl ničím vyplnit. Vždy mu připadalo, že mu něco schází. Něco moc důležitého. A teď? Teď díky ženě, která si po celou noc, uzurpovala jeho hruď, má pocit, že je konečně po těch staletích kompletní. Konečně našel to, co tak dlouho hledal a dokonce i jeho vlk se uklidnil.

Už nějakou chvíli stojí u dveří místnosti a pozoruje svého přítele, který už zase nezaznamenal jeho příchod. A to nebyl ani nijak tichý. Zdá se mu, že od té doby, co zachránili jeho družku z toho sklepení, je stále mimo. Popravdě doufá, že i on jednou pozná svou spřízněnou duši, tak jako muž sedící před ním, co upírá svůj pohled kdoví kam. Jen s tím rozdílem, že věří v to, že on to seznamování se svou vyvolenou, bude mít snad jednodušší a ne tak komplikované, jako jeho, nad něčím se mračící přítel. „Zase létáš v oblacích?" Zeptal se ho se smíchem a musí uznat, že jeho překvapený výraz v obličeji ho dost pobavil. „Jak dlouho už si tady?" Zeptal se ho Marcus s ustaraným výrazem ve tváři, co neznačilo nic dobrého. „Jen chvilku. Děje se něco?" Podezřívavě si prohlížel svého přítele a čekal, zda a co mu odpoví.