Věštba krále vlkodlaků

Část 24

Jediné, co mu od chvíle, kdy zavřel dveře své ložnice, vířilo v hlavě bylo, zda Roxy vezme na vědomí jeho důrazné upozornění, aby si dávala pozor na pusu a nemluvila před jeho družkou o jistých věcech. Vůbec si neuměl představit situaci, kde by se jeho sestra prořekla a on by stanul tváří v tvář skutečnosti, kde by musel všechno Natalii vyjasnit a ještě k tomu nepřipravený. Ačkoliv, když to tak vezme, tak na nadcházející rozhovor, kterému se s určitostí nevyhne, týkající se úmrtí jejích rodičů a jejího neustálého pronásledování z účasti vlkodlaků, i s pravděpodobnou účastí jeho bratra, připravený snad nikdy nebude.

„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?" Ozval se Lucas při příchodu do kanceláře svého krále i přítele, poněvadž jeho oku neuniklo, že jeho přítomnost absolutně nezaznamenal. Před sebou viděl muže, sedícího na otočné židli u svého pracovního stolu, dívajícího se někam do prázdna. „Vypadáš na to, že ti za chvíli od toho hloubání vzplane ta koule, co máš na krku." Pronesl se smíchem a v tu chvíli ho Marcus zpražil pohledem. Ne, že by mu to k něčemu bylo, Lucas se totiž smál dál. „Ne, ale vážně!" Vykřikl na oko zhrozeně. „Viděl si se vůbec?" Zeptal se ho vážným hlasem a když viděl nechápající pohled svého přítele, raději pokračoval. „Už teď vidím, jak ti z hlavy stoupá dým." Bavil se dál. Je moc zvědavý, nad čím tak usilovně přemýšlel. No i když neměl ponětí, co by to mohlo být, jisté podezření, čeho by se to snad mohlo týkat, přece jen měl.

Marcus se až lekl, když na něj promluvil jeho přítel. Byl tak zabraný ve svých myšlenkách, že jeho přítomnost, ani nepostřehl. Musel uznat, že s tím postojem, co zaujal ho dost vytáčel, ale toleroval mu to, ačkoliv by ho právě v té chvíli nejraději roztrhl, jako žábu. „Nad čím myslíš, že asi přemýšlím? Hm?" Zeptal se ho nevrle. Byl úplně hotový z té situace, co vládla mezi ním a jeho družkou. A to nemluví o tom, že čas plesu se blíží a on ani netuší, jak bude reagovat, když bude ve společnosti tolika vlkodlaků.

Když si Lucas všiml, že jeho přítel je myšlenkami zase někde jinde, uklidnil se a rozhodl se ho zeptat na to, kvůli čemu přišel do jeho kanceláře. „Marcusy." Oslovil ho Lucas víc, než opatrně, už jen z toho důvodu, že měl v úmyslu se ho zeptat na něco, co se mu líbit asi nebude, ale je nutno to probrat dříve, než ona situace nastane.

„Jak víš, ples se nezadržitelně blíží. A zhruba v tu dobu, by měl přijít i tvůj otec se švagrem, viď?" Při téhle otázce Marcus zpozorněl, jelikož netušil kam tím jeho přítel míří a tak mu pokynul, aby pokračoval dál. S čím on očividně, neměl žádný problém. Usoudil z toho, že po jeho svolení mluvit nepřestal.

„Tak mě napadlo, že Someron a tvůj otec, jsou si v určitých směrech dost podobní, jak vzhledově, tak i chováním." Lucas ještě nestihl, ani dopovědět, co měl v úmyslu, když spatřil v obličeji svého přítele zlost, kterou nedokázal skrýt, doprovázenou hlasitým vrčením, které se mu dralo přímo z jeho nitra. Proto se rozhodl rychle dopovědět to s čím začal, jelikož si všiml, že jeho vlk se dere na povrch a on potřeboval, aby se na něj, začal znovu soustředit.

„Nemyslím úplně, ale jistá podoba tam je. A pokud ho Luna viděla a pokud to byl opravdu on, kdo ji věznil v tom sklepě,.... Prostě chci říct, si připravený i na takovou možnost?" Po slovech svého přítele, málem přestal i dýchat. Byl tak pohlcený nastalou situací, že podobu otce a Somerona úplně vypustil. K čemu je, že nechal odstranit všechny jeho podobizny, když živá verze jeho bratra, i když připomínající ho, jen částečně, přijde krátce před plesem.

„Ksakru!" Zařval do ticha místnosti, když si plně uvědomil, co všechno se může za ty dva týdny posrat. Může se snažit sebevíc, ale jakmile se Natalie setká s jeho otcem, co je nevyhnutelné a on ji svým vzhledem připomene jeho mladšího bratra, je v pytli. Jednoduše řečeno, nebude ani nazačátku, ale ještě dál, než když ji zachránil, poněvadž mu už nebude věřit, ani slovo. „Když ti mám pravdu říct, tak tahle možnost mě vůbec nenapadla." Pronesl zoufale ke svému příteli a složil si hlavu do dlaní. Vůbec netušil, co bude dělat. No uvědomil si, že něco přece jen bude muset vymyslet, pokud ji nebude chtít ztratit.

Po dlouhé rozmluvě, jak s Lucasem, tak i se svou matkou a sestrou, které si dal vzápětí, do své pracovny zavolat, se rozhodl následovně. Prozatím, se zbývající dva týdny do plesu, bude snažit o srdce své Luny a pokud i nastane ta chvíle, že pozná v jeho otci, podobu svého věznitele, všechno ji popravdě vysvětlí a bude doufat, že ho vyslechne a vzápětí neodmítne. A též, že pochopí jeho důvody, proč ji to neřekl už nazačátku, když se poznali.

Připadalo ji to, jako chvilka, co byla ve vaně, ale i ta voda ji prozradila, že už je tam poněkud déle, než by měla, jelikož i ona tekutina, co byla ze začátku přímo vroucí, zchladla.

Právě se chystala vylézt z vany, když uslyšela hlas, který nepoznávala a tak se ponořila zpět, aby nebyla tak na očích. „Má paní." Oslovil ji, ji neznámi hlas. „To jsem já, Juliet! Už je čas večeře a matka krále Marcuse mě poslala za vámi zjistit, zda se s nimi půjdete navečeřet?" V tu chvíli jí svitlo, že ten hlas, i když zkreslený ozvěnou koupelny, přece jen už slyšela, ačkoliv jen krátce, když se jí ona služebná představila. „Ano! Hned jsem tam, jen se musím obléknout!" Vykřikla ve chvíli, co se začali otevírat dveře koupelny. Zhrozeně se dívala na otevírající se dveře, neboť byla zcela nahá. A ačkoliv byla ještě pod vodou, tak nebyla zvyklá, že by ji někdo rušil v tak intimní chvíli. Od jejich dětských let, kdy ji maminka přestala koupat, poněvadž byla, dle jejich slov, na to už velká, ji nikdo nahou neviděl a tak stud ovládl její mysl i tělo.

„Klidně vám pomůžu. Podle příkazu vám mám být po ruce, tak cokoliv budete potřebovat, stačí říct." Ujistila ji s vřelým úsměvem i s jiskřičkami v očích hnědovlasá dívka a očividně čekala, co jí odpoví. Natalie se nevěřícně koukala na osobu, která stála pár kroků od vany. Nikdy se o ní takhle nikdo nestaral. Pravdou bylo, že vše, co právě teď zažívá, je prvně v jejím životě.

Muž, který se jí líbí, i přestože je vlkodlak, to by bylo ještě před dvěma dny u ní nemyslitelné. I ta pozornost, která se jí dostává z jeho i ze strany jeho rodiny, je pro ni nové poznání. A to nemluví o tom, že cítí uvnitř sebe, i když netuší, jak je to možné, že kdyby mohl, splnil by ji, co by ji na očích uviděl.