Pořád ho miluju - Twilight sága / Nový měsíc

7 část

"Poslyš Bello." Otočil se ještě Jacob na Bellu.
"My už nemůžeme být přátelé." Smutně jsem se na to dívala a zamávala klukům, kteří mi to hned oplatily.

"Jacu, já vím, že jsem ti. Ublížila. Mě to zabíjí, ničí mě to." Řekla zoufale, chytla jsem Bellu za ruku ale nesnažila se jí odtáhnout, tak mě nechala. Jacob se podíval do země a Bella pokračovala.

"Co kdybys mi dal trochu času? Nebo tak..."

"Nee, to, nejde o tebe." Skočil jí do toho.

"Není to tebou, je to mnou. Řekni!"

"Říkám ti pravdu, je to mnou. Nejsem, dobrý." Vypustil ze sebe. Připadala jsem si hrozně, jako páté kolo u vozu. Jacob se snažil od sebe odstrčit Bellu, aby jí chránil ale Bella nechtěla. Posílal jí k vodě a sám se cítil špatně.

"Býval jsem hodnej kluk. Ale teď už nejsem. Ale to už je stejně jedno, jasný. Skončilo to." Pokračoval.

"Nemůžeš se se mnou rozejít. Vždyť, ty jsi můj nejlepší přítel." Snažila se dál Bella.

"Slíbil jsi mi že..." Nechala Bella větu do prázdna.

"Já vím. Slíbil jsem ti, že ti neublížím Bello." Dokončil Jacob.
"A tímhle se ten slib snažím splnit. Běž domů! A, už se nevracej. Než se ti něco stane." Odběhl Jacob za klukama.

Smutně jsem se usmála a táhla Bellu zpět k autu. Na místo řidiče jsem si sedla já a zapla jsem topení. Pak už jsem se rozjela zpátky domů.

Doma šla Bella hned do pokoje a já zas do toho svého. Vzala jsem si věci a šla do sprchy.

Další den jsem jela k Emily. Byla tam jen ona, Boyd, Anna a Embry.

"Ahoj." Pozdravila jsem je.

"Eli!" Vyjekla Emily a hned mě šla obejmout.

"Tak co, jak se máš?"

"Ujde to." Odpověděla jsem a objala se s Boydem a Embrym, poté jsem se posadila k Anně.

"Kde jsou ostatní?"

"S Jacobem." Odpověděl mi Boyd.

"Na, najez se." Dala přede mě Emily zapečené brambory.

"Nechci." Zavrtěla jsem hlavou a viděla jak se po sobě všichni podívali. Opřela jsem se do židle a dívala se před sebe. Zas to na mě padalo, to že odešel, že mě tady nechali. Chtělo se mi brečet ale nemohla jsem, ne tady přede všemi.

"Nechceš si jít lehnout?" Zeptala se mě Emily, nebylo by to tak poprvé. Už jsem tu spala několikrát. Přikývla jsem a podívala jsem se na ní se slzami v očích, aby to nikdo jiný neviděl.

"Pojď." Vzala mě kolem ramen a vedla nahoru, do pokoje pro hosty. Emily mě tam nechala a já se posadila na postel a propukla v pláč.

Vždycky, když jsem takhle brečela, snažila jsem se být potichu ale měla jsem chuť křičet. Ta bolest v mé hrudi byla neukojitelná, kolikrát jsem se nemohla ani pořádně nadechnout, nešlo to.

Lehla jsem si a přikryla se dekou. Slzy mi stále stékaly po tvářích a jednou rukou jsem se držela silně za hruď a tiskla si k sobě srdce od něho.
Poté jsem usnula.

Elizabeth nespala zrovna klidně, občas sebou trhla nebo naříkala ze spaní a vlkodlaci dole to vnímali, věděli to. Bolelo je to slyšet. A když později přišel Jacob, Sam, Paul a Jared. Anna dole už nebyla, kdežto Elizabeth nahoře stále spala. Ani ne po deseti minutách jejich příchodu, zaregistrovali, že nahoře někdo je. Všichni až na Jacoba věděli, kdo to je, ale Jacob cítil stejnou bolest jako oni, cítil jejich smutek, který pociťovali, nikdo nevěděl jak Elizabeth pomoct.

"Kdo to je?" Zeptal se Jacob se zájmem.

"Elizabeth." Odpověděl mu jeho alfa a stále vnímal jak sebou Elizabeth šije. Jeho družka ho chytla za ruku a smutně se na Jacoba usmála. Jacob se zatvářil zmateně, vždyť jí včera viděl a zdála se v pořádku.

"Než jsi se začal měnit, Elizabeth tu byla každý týden, nechtěla doma brečet, nechtěla Charliemu zas přidělávat starosti a tak chodila sem. Když věděla, že to na ní zas jde, že ví, že je zas na dně, cítí se špatně, přijela sem."

"Každý týden?" Zeptal se.

"Jo, minimálně. Někdy přijela i dvakrát až třikrát do týdne." Podíval se Paul do stolu, nebyl někdo, kdo by se takhle staral o druhé, ale Elizabeth. Měl rád úplně každý.

"Jenže, když jsi se začal měnit. Elizabeth sem přestala jezdit, u Embryho to bylo jiné, ty jsi ale strávil hodně času s Bellou a tak tě chtěla nechat, starat se hlavně o sebe. Nechtěla aby jsi se tolik zabýval i jí. Aspoň tak to řekla." Pousmál se Jared, všichni věděli jaké má laskavé srdce, věděli, že by pro ně umřela, už jim to několikrát řekla. Nelíbilo se jim to ale bylo to tak.

"Když jsem se tady s Elizabeth poprvé potkal, cítil jsem to, její bolest mě ovanula kol dokola. Já sám se tenkrát cítil špatně, nedokážu si představit co cítí ona." Ošil se Embry.

Další půl hodinu všichni vnímali Elizabeth, než začali postupně odcházet.

Večer, když byl Sam s Emily ve své ložnici, Sam nemohl spát. Slyšel ten tichý nářek Elizabeth. I když to bylo jen ze spánku. Bolelo ho to.

Zničeho nic začala Elizabeth křičet, tohle se jí nestalo už alespoň dva měsíce. Emily se na Sama vyděšeně podívala a pak vyběhla k Elizabeth.

Ze spaní mě vytrhla Emily, která se mnou zatřásla.

"Elizabeth, to nic, uklidni se." Chlácholila mě a mně došlo, že jsem nejspíš zas křičela.

"Mrzí mě to Emily." Začala jsem brečet. Přidělávala jsem jim tolik starostí, tolik jsem je obtěžovala.

"To nic, to nevadí." Objímala mě.

"Elizabeth co to je?" Zeptala se mě, když ucítila chlad na své ruce. Podívala jsem se dolů a zahlédla, že se mi srdce od NĚJ dostalo z pod trička.

"To... to jsem od něj dostala Emily, nedokázala jsem to sundat, nemohla jsem." Rozbrečela jsem se znovu.

"Já to nedokážu, nedokážu. Bolí to, nezvládnu to. Pořád ho miluju. Už nemůžu! Tak mi chybí!"

Naříkala Elizabeth a Emily jí se slzami v očích držela pevně u sebe. Sam naopak stál u okna, díval se ven a naslouchal. Tak moc mu to ubližovalo, ubíjelo ho to. Jeho srdce se bolestně stahovalo. Nevěděl však jak jí pomoct.

Tu noc nedokázal pořádně spát nikdo ze smečky. Všichni cítili bolest svého alfy. Věděli, že se trápí a bolelo to i je.